Městečko Newman a jeho letiště je uváděno na každé slušnější mapě Austrálie. Skutečnost je skromná. Dvě stě, tři sta domů tvoří město. Jedna dřevěná místnost se stropním ventilátorem, telefonem a obsluhujícím personálem v počtu jeden (profese neurčitá) představují letiště.
Co je však mimořádně důležité, měli benzín. Náš pilot zvedl telefon a někam volal. Pak si dal klidně Coca-colu. Asi za deset minut přijel autem obsluhující personál, také v počtu jeden muž, nasadil si rukavice, vyjel z garáže se speciálním vozíkem s benzínovými hadicemi, které napojil na náš stroj. Čerpání trvalo asi deset minut.
My, cestující, jsme mezitím leželi na trávníku před halou a příjemně odpočívali. Papoušci v korunách stromů bez přestání skřehotají a předvádějí své umění šplhat po větvích, plotech, stěnách, zkrátka všude. Na zem k vodovodu se slétají napít.
To už nás ale pilot a pan Dalby volají k další, tentokrát dlouhé zpáteční cestě do Perthu.
Startujeme, nabíráme výšku a naposledy se ohlížíme zpět na Pilbaru, tak zajímavou, krásnou a dosud nevyužitou část Západní Austrálie.
Za chvíli jsme ve výšce 20 000 stop. Letíme přímo na jih. Je výborná viditelnost, krajina pod námi klidně plyne. Je převážně liduprázdná, jen občas cesta, ohrada a pár domků.
Letíme také nad Horses lights, Meekatharou, Cue, Mt. Gibson, to jsou místa, kde se těží zlato. I v Austrálií proběhla v létech 1840-1850 „zlatá horečka“, ale později se zlatokopové odstěhovali do Kalifornie. V 19. stol. se zlato začalo těžit průmyslově přesně v místech dřívějších nalezišť zlatokopů.
Nejdříve se vyhloubí svislá těžní jáma a z ní se pak odtěžují vodorovné chodby (patra). Zpracovává se ruda s obsahem 4-5 g zlata na 1 tunu rudy. Chudší frakce se pečlivě ukládají na haldu pro pozdější využití. Austrálie produkovala v té době 60 tun zlata ročně. (Jižní Afrika asi 650 t /rok).
Naši hostitelé nás chtěli zavézt i do Kargoorlie, to je asi 500 km na východ od Perthu na prohlídku tamních zlatých dolů. Časově jsme návštěvu nezvládli. Je to škoda, zlato není železo.
Krajina pod letadlem se schovala v mlze. Blížíme se k Perthu, rychle se stmívá zřejmě i ochlazuje, dole prší. Začínáme klesat a v dálce svítí naše betonová přistávací dráha. Obdivuji pilota, jak jistě všechno ovládá, a to mě uklidňuje, že přistání i v hustém dešti bude bezpečné.
Na letišti drkotáme zuby, rychle oblékáme vše, co je k dispozici a jdeme k autům do hotelu. Teplota jen +4 °C. Rozdíl tisíc kilometrů na jih se projevil poklesem teploty o 30 °C, k tomu déšť a noc.
V hotelu se rychle dáváme do pořádku, abychom se připravili na další den, kdy podle programu máme sestavovat zápis o projednaných otázkách. V tom zjišťujeme, že jeden z nás chybí. Zrovna ten nejvyšší, vedoucí skupiny. Snažíme se zjistit co se stalo, kde je. Hodina běží a my stále nic nevíme.
