Šestihodinový spánek v tichém wittenoomském hotelu mne nesmírně osvěžil. Venku je krásné čisté ráno s jarním chládkem. Několik metrů od okna mého pokoje se třpytí hladina vody malého bazénku. Neodolám, oblékám plavky a šup přes betonový okraj. Voda je snesitelně studená, osvěžující. Bazének přeplavu třemi tempy tam, třemi tempy zpět.
Šplouchání vody přetrhlo spánek ostatním členům skupiny. Vyhlédnou z okna, ale plavu stále sám. Moje agitace osobním příkladem není účinná. K jejich vlastní škodě.
Balíme své věci a po snídani složené z kousku šunky, vajíčka, kopečku míchané zeleniny, jednoho krajíčku chleba a šálku kávy odjíždíme terénními auty na blízké letiště. Máme plánovanou návštěvu čtyř rudných nalezišť.
Náš dvoumotorový proudový letoun však stojí opodál a má motory přikryté plachtami. Poruchu pravého motoru, ze kterého uniká olej, nelze opravit. Je třeba dovézt z Perthu náhradní těsnění. Pan Dalby okamžitě objednal v Perthu náhradní dopravu. Je to turbovrtulové letadlo Mitsubishi, jeho přílet čekáme každou chvíli.
Sluníčko začíná pálit a mezi kameny se míhají ještěrky, kterým teplo přidává na hbitosti. Sedíme na několika metrech zelené travnaté plochy, o které jsem si ještě před chvílí myslel, že je umělá. Tráva je tvrdá jako z plastiku, stejnoměrně nízká a úplně bez plevele. Je prý to zvláštní druh používaný na okrasné plochy, který se rozrůstá jako jahodník, a proto ostatní rostliny v jejím okolí nemohou vegetovat. Kéž by rostl bez plevele také u nás.
Náhradní letadlo po malé chvíli přistává a víří za sebou oblak prachu. Nastupujeme. Vede nás pan McCamey, který si sedá dopředu, aby jako znalec krajiny přesně naváděl pilota.
Ten je zde poprvé, my také.
Letadlo je malinké, sotva se vtlačím do sedadla. Je až s podivem, že může přepravovat až jedenáct cestujících.
Hladce startujeme a letíme nad pustou krajinou asi 600 metrů vysoko. Náš průvodce si s navigací nedělá starost. Ukáže směr rukou a pilotovi to úplně stačí. „Ruční kompas" se osvědčil v pustině a Mitsubishi se chystá přistát na letišti v Hope Down, jehož vybavení mne úplně vyvedlo z míry. Srovnaná, přímá štěrková přistávací dráha minimální délky je vybavena bílou tabulí s nápisem Hope Down a dále větrným pytlem. To je všechno, dokola jen buš a železná ruda.
Vlastní přistání v polních podmínkách je také něco zvláštního. Pilot přeletěl nízko nad přistávací dráhou, myslím, že chtěl vyplašit klokany a papoušky, a pak teprve nasadil na přistání. Letadlo je velmi rychlé, proto při dosednutí na zem na nás pilot zavolal „držte se". My jsme samozřejmě poslechli a po očku pozorovali, jak rychle se blíží stromy na konci přistávací dráhy. Blížily se rychle. Pilot brzdil a já určitě také, oběma nohama o sedadlo přede mnou. Tak jsme letadlo společně zastavili, a ještě kousíček dráhy zbylo. Není nad rezervy.
Přestupujeme do dvou terénních vozidel a jedeme na osmikilometrovou objížďku ložiska. Železná ruda je opravdu všude okolo, milióny tun sutí a zvětralých balvanů nebo skal. Povrchová těžba slibuje nízké výrobní náklady, ale schází tady voda, doprava a sídliště. Všechno se bude jednou realizovat. Později.
Pan McCamey zastavuje auto předními koly těsně u rokliny a vede nás na prohlídku malé železnorudné jeskyňky. Přesvědčivě vykládá o složení rud, možnostech těžby a jednotlivých vrstvách. Mapy jsou podrobné, rozložení rud je již dostatečně podchyceno a zakresleno.
Náš průvodce je tak zaujat výkladem, že když jsme chtěli vyjet na další obhlídku, tak místo zpátečky na vycouvání od rokle, zařadil jedničku pro jízdu dopředu, do propasti. Naštěstí měl rychlou reakci a auto zablokoval. Dodnes jsem přesvědčen, že kapky potu na mém čele nebyly v tuto chvíli od slunce a rozpálené rudy.
Jízda autem po řídce porostlé krajině bez cest je docela příjemná. Chceš vlevo, jedeš vlevo, chceš vpravo, prosím. Stačí hlídat stromy a velké balvany, kterých ale není hodně. Řidiči, zvyklému na čtyřmetrový pás asfaltu, to dává pocit volnosti a radosti.
Naše auto má poruchu na diferenciálu. Silné rány jako kladivem nás nutí k úvahám, jaké asi tady vznikají problémy, když technika vypoví. Autoservis nikde, hospůdka a motel ještě dále. Tady je pak každý odkázán jen na sebe, eventuálně na vysílačku v autě.
Je nám zcela jasné, proč Australané tak dbají na maximální kvalitu a spolehlivost strojního vybavení. Zde nemohou jezdit 600 kilometrů do servisu. Pokud stroje nepracují spolehlivě, tak se vrátí, a třeba i rok po zakoupení.
Naše auto dojelo zpět k letadlu, i když s rachotem. Nasedáme znovu do Mitsubishi, kabina je rozpálena sluncem a než vzlétneme a je možno zapnout klimatizaci, jsme úplně propoceni.
Start směr Balfour, kde je další polní letiště postavené přímo na ložisku manganové rudy. Kromě zvětralých sutí je zde skalní masív rudy asi 2 km dlouhý. Těžba je možná za obdobných podmínek jako u železných rud. Železniční přípojka asi 20 km také není technický problém. Hledá se investor v Austrálii nebo v zahraničí. I na takové ložisko jednou přijde řada. Manganových rud není na trhu nadbytek, ale prozatím na zdejší rudě spásají ovce řídkou trávu.
Ptali jsme se pilota, zda nemá problémy s přistáváním na neznámých polních letištích. Řekl, že je na to zvyklý. Západní Austrálie má takových přistávacích ploch asi tisíc. Je zajímavé, že tyto plochy také využívají pašeráci drog. Samozřejmě, když se zde neplatí clo jako v Perthu.
Start v Balfouru je spojen opět s desetiminutovou potní kůrou, a pak směr lom Newman. Z tohoto dolu je dodávána ruda do Japonska, západní Evropy, Rumunska, a i Československo koupilo 50 tis. tun rudy Newman na ověření dopravy, metalurgických a užitných hodnot rudy v našich aglomeracích a vysokých pecích. Kroužíme nizoučko nad ohromnou horou rudy. Zde se ruda odstřelí, vytřídí, drtí, separuje a dopravuje do přístavu k nakládce.
Poblíž dolu je přehrada s vodou a stejnojmenné místečko s letištěm. Tam k večeru přistaneme, ale to až po exkurzi na hlavní Hancockův rudný triumf jménem McCamey Monster. Mt. Newman.
