Osoby, místa, názvy, údaje
Pan Hancock — bohatý australský podnikatel, věk 78 let, majitel pozemků s rudou v oblasti Pilbara, majitel překrásné farmy asi 70 km od Perthu a firmy Hancock Mining.
Pan Dalby — technický, ekonomický, výrobní a organizační pracovník firmy Hancock Mining, zástupce pana Hancocka při jednáních. Věk asi 58 let.
Pan McCamey — sympatický geolog firmy Hancock Mining; objevitel ložiska „McCamey Monster“. Chová 300 ovcí. Věk asi 55 let, rodák z Pilbary.
Pan Parker — ministr pro suroviny a energetiku Západní Austrálie, sympatický, 35 let. Často vystupuje v televizi a v tisku Západní Austrálie.
Pilbara — název oblasti v severní části Západní Austrálie. Městečko Wittenoom, přístav Hedland. Zásoby železné rudy na 1 500 let, a to při celosvětové těžbě jen z této oblasti. Průměrná vzdálenost od moře 200-400 km. Žádná voda, jen buš.
Buš — rostlinná vegetace v krajině. Vyznačuje se řídkým porostem stromů nebo keřů s velmi ostrými a tvrdými listy. Žádná voda na povrchu.
Perth — hlavní město státu Západní Austrálie leží v jižní části u moře. Jeden milión obyvatel. Středisko průmyslu a obchodu.
AUD — australský dolar. Kurz 1,25 až 1,30 AUD za jeden americký dolar (v době naší návštěvy v Austrálii).
Z letadla Australian Airways vystupujeme za úplné tmy přímo do odbavovací haly. Kontrola není pouhá formalita, jak si mnozí z nás představovali. Austrálie má velmi přísné předpisy a zákazy dovozu všech druhů potravin, alkoholu, zvířat, jejich částí, drog, zbraní, radioaktivních látek a podobně. Jednotlivé zákazy jsou po celou odbavovací dobu promítány na barevné obrazovce a jsou velmi názorné, aby každý cizinec ihned pochopil. Zvlášť výrazně jsou uváděny výše pokut. Maximální pokuta 50 000 AUD představuje hodnotu malého rodinného domku. V duchu se usmívám, 50 000 dolarů?
Přes všechno vyhrožování, které se na nás sype z obrazovky a složité celní prohlášení, jsme nakonec uznáni za schopné vstoupit do země protinožců. Opouštíme letištní halu. Vítá nás kalné ráno, je po dešti a teplo. Protože jsme na jižní polokouli, začíná zde právě jaro. Je ale mnohem teplejší a sušší než u nás.
Dvě auta nás vezou do hotelu, kde se ubytováváme, vykoupeme, převlékneme a přichystáme si potřeby nutné na dvoudenní cesty do oblasti Pilbary. V 7.00 hod. se vracíme na letiště, kde se australský kolotoč událostí roztáčí naplno.
Na letišti v Perthu čekali naši pětičlennou skupinu pánové Hancock, Dalby a ministr Parker, aby nás doprovázeli při prohlídce nalezišť a ložisek rudy v Pilbary. Krátké, přátelské uvítání, šálek kávy a již kráčíme ke skupině menších letadel (letadla soukromých firem), z nichž jedno dvoumotorové, proudové s deseti místy je připraveno pro nás.
Uběhly teprve čtyři hodiny od našeho příletu Boeingem do Perthu a již znovu čteme nápis „Fasten belts“ — Připoutejte se. Dnes je to ale lepší, všichni máme možnost výhledu z okna. Obloha je jasná, děláme okruh nad městem, jehož rozloha je ohromná. Přístav, mrakodrapy různých firem a potom kilometry plochy zastavěné rodinnými domky, seřazenými do pravoúhlých sestav. Stoupáme na 5 000 metrů směrem k severu, blíže k rovníku, do tepla. Očima hltáme pohledy na australské vnitrozemí. Buš, skály, písek, vyschlá řečiště, solná jezera, občas dlouhé přímé úseky prašných cest a jen výjimečně nějaké obydlí. Reliéf krajiny je plochý, výškové rozdíly minimální.
Asi po jeden a půl hodince klidného letu začínáme klesat. Pan Dalby nám vysvětluje, že si prohlédneme rudné naleziště Paraburdoo a lom Tom Price z letadla. Nic proti tomu nenamítáme, protože „skoropoušť“ (červená, suchá, rozpraskaná země v okolí) není lákadlem k procházce.
Doly silně připomínají náš Štramberk s těžbou vápence. Jsou to hory železné rudy, která se postupně odstřeluje, drtí, nakládá do železničních vozů a pak v dlouhých vlakových soupravách dopravuje do přístavu a nakládá se na zámořské lodě.
Kroužíme ve výšce 300 metrů, letadlo poskakuje v horkém, tetelícím se vzduchu. Pořizuji pár fotozáběrů na mizející horu železné rudy a již nabíráme výšku a kurz na letiště Wittenoom v centru Pilbary. Očima hledám město a letiště. Dole je několik domů a kousek od nich rovná přímá plocha, vedle ní se pasou ovce. Že by to byl náš cíl — letiště Wittenoom?
Je tomu tak. Štěrková přistávací dráha, letištní budova bez obsluhy 10 x 5 metrů, plátěný vzdušný pytel, družicový spojovací systém a hydrant s vodou. Opravdu polní podmínky.
Slunce pálí, vítr zvedá prach a všechno vysušuje. Odkládáme teplé oblečení a jen tak nalehko nastupujeme do terénních vozidel k cestě do Mulga Downs, jak se jmenuje nejbližší rudné naleziště.
Naše auto řídí sám pan Hancock a nezapře bývalého pilota. Kamenitá, prašná, i když přímá cesta, jízda po levé straně, a hlavně rychlost až 120 km/hod nám berou dech. Od kol odlétají kameny, za autem mračna zvířeného prachu. Vypadá to, že nejedeme, ale letíme příliš nízko.
Kolem cesty jsou ohrazené pastviny s řídkou trávou. Ovce leží ve sporém stínu. Nedaleko je budova (farma), kde sám bydlí ovčák. Se světem jej kromě cesty spojuje družicový telefon a vysílačka. Elektrický proud vyrábí dynamo na větrný pohon, vodu z velkých hloubek čerpá také vítr. Mají to dobře vymyšleno a zařízeno.
Ruda v Mulga Downs leží na povrchu. Jsou zde kompaktní bloky i drobná suť, která by se mohla bez jakékoliv úpravy sázet přímo do vysoké pece. Pan Hancock chce zde začít s těžbou a počítá s účastí VÍTKOVIC při zprovoznění lomu. Technicky se zdá všechno úplně reálné.
Naleziště je řídce porostlé stromy, keři a trávou se spoustou všelijakých ostnů a bodláků. Jeden mi úplně propíchl gumovou podrážku maratónek i kůži na prstu. Je to upozornění, že buš není naše louka. Pak jsem si již vybíral k chůzi ploché kameny.
Podvědomě jsme srovnávali zdejší kraj s naší přírodou. Ta naše je měkčí, přátelštější, i když chladnější. Hledám klokany, to by byla ostuda ani jednoho nevidět. Jenže žádné větší zvíře nevidím. Hadi naštěstí prý ještě nevylezli ze svých děr, přes cestu nám přebíhají ještěrky a kolem hlav bzučí všudypřítomné, dotěrné mouchy. Ptáky zastupuje papoušek, který za letu připomíná tvarem racka, ale jeho let je trhanější. Hejno papoušků svým hlučným skřehotáním překřičí snad i rockovou skupinu.
Obědváme v příjemném jednopatrovém motelu, kde máme své severní sídlo. Odpolední program je opět letecký. Malé dvoumotorové šestimístné sportovní letadlo s námi letí na obhlídku terénu v okolí Wittenoomu. Poletíme nad železnicí Robe, která dopravuje rudu z dolu Tom Price do přístavu Dampier, dále letíme nad přístav Port Hedland, kde se nakládá ruda vytěžená v lomu Newman, a zpět po plánované železniční trase pana Hancocka z naleziště McCamey.
Krajina je stále liduprázdná, kamenitá (z 35 až 45 % je to železná ruda), řídce porostlá. Snažím se uvidět klokany, ale ti snad jsou schválně zalezlí ve stínu. Prý se pasou večer, no uvidíme.
Let v malém letadle nad vyhřátou, kamenitou krajinou je utrpením. Ani chvíli neletíme rovně, stoupavé proudy a vítr s námi pohazují, až je mi divně od žaludku. Svou roli zde hraje i únava z cesty. Jsme prakticky již 60 hodin bez odpočinku. Nad krajinou vznikají silné stoupavé vzdušné víry, které vynášejí zvířený písek až do výšky 500 metrů. Víry stále vznikají a zanikají. Pilot se jim pečlivě vyhýbá.
Na zemi je vidět hodně kuželovitých útvarů, půl až metr vysokých. Vypadají jako zvětralá hornina, například pískovec. Ale pan McCamey nás poučil, že jsou to termitiště. Jsou jich stovky. Čím se termiti asi tady živí? Na uvažování ale není čas.
Přelétáme železnici Robe, po které právě jede vlak tažený třemi lokomotivami a má asi 80 nebo 100 vozů. Je pořádně dlouhý. Trať je jednokolejná s dopravnami s kolejovým rozvětvením pro případné křižování či předjíždění vlaku. Vlaky musí být přesně synchronizovány, aby se nesrazily.
V dálce vidíme stoupat dým z požáru v buši. Pan McCamey říká, že žár má i své kladné stránky. Oheň spálí tvrdé slupky semen, která by jinak nevyklíčila, a tak oheň zničí staré a zároveň pomůže k novému životu.
Doletěli jsme až nad přístav, kde se nakládá ruda. Loď stojí asi 100 metrů od břehu pod pásovým dopravníkem, který homogenizovanou rudu sype do zásobníků na lodi. Je to jednoduché a výkonné.
Nad mořem se pohybuje letadlo klidně. Voda je modrá, čistá, průhledná, žádné ropné skvrny. Letíme tak nízko, že dobře vidím dokonce dva žraloky ve vzdálenosti asi 300 metrů od břehu. Brr, nechtěl bych je potkat při koupání.
Po určené trase se vracíme do Wittenoomu, kde přistáváme v 17 hodin. Žaludek mám jako na vodě nebo po flámu. Ale program Pilbara pokračuje. Přestupujeme do terénních vozů a pan Dalby nás veze k prohlídce ohromného ložiska železnorudných sutí, tzv. Witenoomskre. Auto šplhá po příkré stěně bývalého azbestového lomu, do výšky 300 m. Cesta je samý balvan, zábradlí žádné. Nejhorší jsou zatáčky do protisměru, tam je nám úzko, ale pan Dalbi je zdatný řidič.
Náhorní plošina je 3-5 km dlouhá a 1 km široká. Pod námi leží miliardy tun rudy s obsahem 62 % železa. Zde by se také mohlo začít s těžbou ihned. Stačí bagr a auta. Vítkovice mohou postupně dodat dopravní pás, třídiče i naběrače. Vše je technicky reálné. Rozhodnou ceny, kvalita a dodací lhůty.
Cesta zpět do hotelu je zajímavá. Začíná se stmívat a našemu autu se do cesty postavila půl metru dlouhá ještěrka s velkým blanitým límcem kolem krku. Auto muselo počkat, až pomalu zmizela v křoví. Setmělo se. Najednou objevíme v kuželu světla reflektoru stádo klokanů na pastvě. Zlobí se na nás, že je rušíme a pomalu odhopkávají do tmy. Tak konečně živí klokani v přírodě. V Austrálii žije více druhů, největší červený měří skoro 2 metry. Ti naši byli šediví, tak jeden metr velcí.
Klokani jsou nebezpeční pro rychle jedoucí auta (nebo opačně). Náraz vždy zdemoluje předek vozu. Venkovská auta jsou proto opatřena ochrannou mříží ze silných trubek. A tak srážku většinou odnese jen chudák klokan.
Za úplné tmy se vracíme do motelu. Rychle svlékáme zaprášené oblečení a spěcháme se osvěžit do malinkého bazénu v atriu. Pár temp, ručník, čisté oblečení a odjezd na witenoomskou farmu pana Hancocka. Jsme pozváni na tzv. barbecue, tj. opékání něčeho. Ryb, masa, párků atp. na roštu. Opékání je australský národní zvyk nebo obřad. Setkali jsme se sním velmi často a téměř všude. Opéká se doma, na lodi, na pláži, v zahradě i v buši. Na barbecue je přítomno asi 20 hostů. Sedíme a diskutujeme v hloučku venku, okolo ohniště. Jídla připravují manželé italského původu, kteří spravují farmu. Příprava se jim moc nepodařila, ale nikomu to nevadí.
Australané si na oficiálnosti a upjatosti moc nepotrpí. Ministři, milionáři, předseda vlády stejně jako ostatní nosí džíny nebo pohodlné sportovní oblečení a debatují s každým.
Mezi jídlem nám pan Hancock promítá film o želené rudě. Ale únava je příliš veliká, stěží držím víčka a u filmu asi trochu pospávám. Je tma a nikdo nic nevidí. Konečně návštěva končí, loučíme se s hostiteli a nasedáme do aut.
Obloha je jako vymetená bez mráčku, hvězdy jasně září. Snažím se najít pověstné souhvězdí Jižní kříž. Jeho tvar je mi známý, ale nevím, kde jej hledat. Seskupení hvězd je zde jiné, a tak hledání Jižního kříže pro dnešek vzdávám.
Do motelu máme 10 min jízdy. Ze tmy se postupně vynořují stromy, klokani a několik domů města, vlastně spíše vesničky Witenoom. Nesmírně se těším na první noc v Austrálii, a také první spánek od doby, kdy jsme odletěli z Ostravy.
Za několik minut bude pátek, ulehám na pohodlné lůžko v dřevěném srubu, venku je horko, ale uvnitř tiše šumící klimatizace poskytuje ideální podmínky pro hluboký spánek. Ale to již nevnímám, okamžitě usínám.
