„Josefe, volali z osmičky (závod 8 - energetika), že příští týden začnou čistit strouhu z Hrabové a bude to trvat alespoň 14 dnů,“ sděloval mi můj šéf Jenda. „Musíme se připravit, ať nedopadneme jako předloni.“ Protože jsem předloni ještě oblékal studentskou halenku, ptám se: „A co se vlastně stalo? Hrabová je daleko.“ „No, tráva uvolněná při čistění strouhy nám ucpala česla před čerpačkou. Skoro jsme vycucli vodu ze studní a odstavili chlazení vysokých pecí. To byl tenkrát průšvih,“ tajemně prozradil šéf Jenda. Čerpací stanice tenkrát patřily do mého rajonu a měl jsem za jejich chod zodpovědnost, proto mi nezbylo, než vzít přilbu na hlavu a vydat se za obsluhou čerpačky zjišťovat detailně, jak vše předloni probíhalo.
Předem chci objasnit:
Čerpací stanice odebírala vodu z řeky Ostravice zvláštním vodním náhonem, kterému se říkalo s t r o u h a. Začínal v Hrabové a původně končil až na Žofinské huti. Strouha v prostoru za vrátnicí závodu 1 přecházela v betonový objekt, který umožňoval regulovat výškou přepadu množství vody do čerpačky u 1. vysoké pece. Zbylá voda pak přes přepad tekla potrubím do nové čerpací stanice a dále se pak vracela v prostoru struskárny do řeky. Strouha od Hrabové byla otevřená, neohrazená, voda v ní ve volném terénu pomalu tekla. Na jejich březích bujně rostly keře a různé vodomilné traviny. Když pobřežní vegetace přerostla únosnou hranici a začala blokovat vodní proud, bylo nutné provést čištění. To se právě chystalo.
Na čerpací stanici začínám zpovídat strojníka pana G.: “Václave, co se tu předloni dělo, když osmička čistila strouhu,“ ptám se zvědavě. „No, to byl pěkný fofr, na dopoledni šichtě připlul velky chuchvalec vytrhane trovy a naraz ucpal česla před čerpačku. Voda letěla dolu a ja sem v ten moment něvěděl, co se stalo. Zvonek řval, že něni voda, vyletěl sem ven a vidim česla ucpane. Vzal sem zpoza dveři ty zahnute vidle a honem trovu z česel vytahuju. Šlo to těžko, bo ve studni bylo malo vody, tak trovu přitiskalo na česla. Vytahnu prvni chuchvalec trovy a zvonek furt řve, tak honem taham druhy a třeti. Vtym slyšim telefon z peca, ani sem k němu něšel, bo by mě majster jebal, co zas robim, že jim pada voda. Rači sem dopucoval ty česla. A voda ve studni se začala zdvihať i zvonek přestal ryčeť. Vtym přiletěl majster z peca, už mě chtěl pyskovať, že nědavam pozur, ale když viděl tu kupu trovy a lisťa, co sem vytah z česel, tak mi ešče pomoh. Do konca šichty byl pokoj, ale na nočni připlul dalši chuchvalec, ale to už sme davali pozur, bo už sme věděli o te trově a už sme byli dva strojnici, aby sme česla pucovali a hlidali.“
„A proč dříve, před lety, nepluly chuchvalce trávy?“ ptám se zvědavě. „No, bo kdysik se struha pucovala ručně. Teď tam jezdi taky maly bager, kery vyrve ai kus břeha.“ A vše je jasné.
Za ten týden, který zbýval do zahájení čistění jsme upravili česla, zkontrolovali signalizaci, zdvojili obsluhu čerpací stanice a upozornili osádky pecí na možnost poklesu tlaku chladící vody. Tráva sice znovu připlula, ale nás už nepřekvapila.
Čerpací stanice tlačily vodu na vysoké pece, kde bylo nutno chladit ocelový plášť pece nebo jednotlivé vysoce tepelně namáhané chladící prvky, jako chladící klíny, chladící desky, a hlavně foukací armatury. Bez stálého průtoku této chladící vody vysoká pec nemůže vyrábět, protože vysoká teplota surového železa, strusky a plynu by nahřály ocelový plášť vysoké pece, ten by se deformoval a přestal těsnit a umožnil jedovatému vysokopecnímu plynu unikat do okolí. Foukací armatury by se spálily a žhavá struska, žhavá vsázka a někdy i tekuté železo by mohly vytéct na pracovní plošinu nebo do kolejiště. Vysokou pec by bylo nutno odstavit, což se čas od času také stávalo.
Čerpačka u 1. vysoké pece
Byla to přízemní budova, která stála v prostoru mezi ohřívači 1. VP a nynější Místeckou ulicí. Stěny tvořily ocelové sloupy, vyplněné zdivem. Sloupy nesly střechu a malý ruční jeřábek určený k manipulaci s čerpadly při opravách. Okna z drátoskel byly hodně neprůsvitné, podepsal se na nich čas a trvalé nečistoty.
U železných vstupních vrat čerpačky měli strojníci svou kabinku, kde se střídali po 8 hodinách, vždy jeden strojník. Kabinka byla dřevěná s velkým oknem, kterým bylo vidět do čerpadlovny. Byl tam také rtuťový tlakoměr na měření tlaku chladící vody a později i registrační přístroj tlaku vody, 4 skřínky na převlékání do pracovního oblečení, stůl s provozní knihou a také 2 židle (pro strojníka a mistra, který přicházel na kontrolu). Kabinka také částečně tlumila hluk pracujících elektromotorů.
Na podlaze čerpací stanice stála v řadě čerpadla. Tři nebo čtyři byla v provozu, dvě nebo tři v opravě. Pod podlahou byl betonový vodní bazén, do kterého přitékala gravitací voda ze strouhy. Z bazénu jednotlivá čerpadla nasávala vodu, tlačila ji na vysokou pec, odkud se ohřátá vracela potrubím do řeky. Byl to průtočný systém chlazení.
V době, kdy jsem začal „mistrovat“ jsem nevěděl jaké povinnosti mají strojníci čerpací stanice. Tak jsem sedával v jejich kabině a jednoho po druhém (byli 4) zpovídal. A oni mi poctivě vykládali, co by měli dělat a jak často. Samozřejmě se popis dost lišil od skutečnosti. Česká vynalézavost a snaha ulehčit si práci fungovala už tenkrát bezvadně. A na mě bylo, abych tu „lidovou tvořivost“ moc nepodporoval. Pravidelné těsnění čerpadel (tzv. lidrování), včasné odstavení čerpadel a předání údržbě, čistění česel, udržování předepsaného tlaku a průtoku chladící vody na vysokou pec a udržování pořádku (podlahy nesměly klouzat), vše se zápisem do provozní knihy, se staly samozřejmostí.
Nejhorší situace v čerpací stanici nastávala, když nečekaně vypadla dodávka el. proudu pro pohon čerpadel. To bývalo hodně zlé. Voda brzy přestala protékat a chladit a vysokou pec bylo nutno o k a m ž i t ě odstavit (přestat foukat horký vzduch do vysoké pece), jinak hrozil výbuch nebo jiná porucha. Tuto situaci neměli strojníci ani osádky pece rádi. Přinášela nebezpečí a hodně práce při úklidu a opětném zafoukání pece. Proto nejsvatější povinností strojníků bylo udržovat stálý a dostatečný tlak chladící vody zapnutím náhradního zdroje elektrického proudu a dodávkou aspoň minimálního množství vody až do odstavení vysoké pece.
Snížený tlak vody byl signalizován zvláštním zařízením, které okamžitě zvukově signalizovalo pokles tlaku. Toto zařízení se osvědčovalo hlavně v noci, kdy pozornost strojníků ochabovala, protože v jednotvárném hukotu čerpadel a vlhkém teple se oči klížily, tělo si chtělo zdřímnout.
V době, kdy jsem nastoupil na vysoké pece jako mistr strojního provozu (patřily k němu i čerpačky), pracoval jako strojník pan Emil Balcar. Byl to starý pán s fouskem pod nosem, dobráckým výrazem ve tváři, jen trochu těžce chodil. Jednou ráno jsem přišel na pravidelnou obchůzku na čerpačku, otevřu železné vstupní dveře a v polosvětle (venku byla ještě tma) vidím pana Balcara, jak leží na krytu běžícího elektromotoru. Ležel na břichu, jak na koňském hřbetě a ani mě nevnímal. Běžím k němu a myslím na nejhorší, co se mu mohlo stát. „Pane Balcare, co se stalo, je vám něco?“ Obrátil ke mně hlavu, pusu od ucha k uchu a vesele povídá: „Synku, ani něviš, jak mi ten elektromotor robi dobře. Hned se mi lepšik chodi, ai lepšik slyšim i vidim. A to mi stači tak pul hodiny ležeť na tym deklu. Vydrž ešče chvilu a hned sem u tebe.“ Co jsem měl dělat, čerpadla běžela dobře, nikde nepořádek, tak jsem opravdu chvilku počkal v kabince, zapsal panu Balcarovi směnu a potom jsem vyslechl chválu na tu jeho terapii.
Tenkrát jsem mu vůbec nevěřil, ale dnes si říkám, neměl ten starý Balcar nakonec pravdu? Dnes se tomu ale říká elektromagnetoterapie.
Jindy mi na stole v kanceláři zvoní telefon. Zvednu sluchátko a slyším: „Ty inženýre, co to maš za bordel na čerpačce. Ta voda na pec sotva těče.“ Nasadím přilbu na hlavu a spěchám do čerpačky. Běžet jsem nemohl, protože by si ostatní mysleli, že někde hoří nebo uniká plyn, ale rychlá chůze byl přijatelný projev. Na čerpačce už strojník přehazoval čerpadla (to znamená, že zapnul nově opravený stroj a vypnul čerpadlo, které pravděpodobně nedávalo výkon). Ptám se: „Stalo se něco? Vždyť to čerpadlo je po opravě, rotor je nový!“ „Majster ja něvim, mi se to tež nělubi, musime to znova rozebrať.“ A tak se stalo. Když jsme vytáhli rotor, nevěřil jsem svým očím. Na rotoru byl namotaný asi jeden metr dlouhý ú h o ř. Úhoř do čerpadla doplaval strouhou z řeky Ostravice, nezachytila ho ani česla před vstupem vody do bazénu. A potom prý v Ostravici nebyly ryby. Byly, a jaké.
Přesvědčili jsme se o tom v době, když jsme po příhodě s úhořem zdvojili a zhustili síta před stanicí. Síta byla za sebou – jedno se čistilo a druhé filtrovalo vodu. V prostoru mezi síty se často plácali kapříci a jiné ryby, které nemohly zpátky proti proudu náhonu (strouhy) do řeky. To měli strojníci radost z nečekaného a zdravého přilepšení stravy. Trofejní kůže z největšího kapra byla hodně dlouho přibitá a vypnutá na vnitřní dřevěné výplni vstupních vrat.
Jo, čerpačka to bylo zvláštní místo a ten charakteristický odér, který nosili strojníci domů i po skončení směny, ten se nedal zaměnit s žádným jiným pracovištěm.
Nová čerpací stanice a cirkulační chlazení vysokých pecí
Intenzifikace vysokopecní výroby v šedesátých letech si vynutila rekonstrukci jednotlivých technologických celků tak, aby vyhovovaly novým požadavkům techniky, technologie i ekonomiky. Objevovaly se i aspekty péče o životní prostředí. Vysoké pece nebylo možné chladit průtočným systémem, který vracel hodně teplou vodu do řeky, ale musel být akceptován systém cirkulační, který oteplenou vodu z vysoké pece ochladil ve vlastních chladících věžích, zavedl do čerpací stanice a pak znovu tlačil čerpadly na vysokou pec. Tak pracovala i nová čerpací stanice postavená mezi plynojemem a 6. ústřednou.
Byla to prostorná železobetonová budova s vlastním jeřábem pro dopravu těžkých čerpadel a vodních šoupátek. Přízemí tvořil jen jakýsi ochoz, na kterém byly umístěny pohony uzavíracích šoupátek, ovládající kabinka (velín) a také velké náhradní díly šoupátek, čerpadel a motorů. Podél čerpací stanice byl hluboký vodní sběrný bazén plněný ostravickou vodou z náhonu přes betonový objekt u vrátnice.
Vlastní čerpací agregáty byly v prvním podzemním podlaží. V našem případě to znamenalo, že čerpadla byla pod úrovní vodní hladiny. Po otevření sacího šoupátka voda ze sběrného bazénu zahltila čerpadlo bez nebezpečí přisávání vzduchu. Čerpadlo mohlo ihned po zapnutí dodávat tlakovou vodu do potrubí na vysoké pece. Stačilo jen ještě otevřít výtlačné šoupátko.
V tomto prostoru byl také postaven výkonný dieselagregát s čerpadlem. Tento agregát byl uveden do provozu při výpadku el. proudu, aby alespoň částečně nahradil dodávku vody na nejohroženější místa vysoké pece.
A byl to každé pondělí v 8.00 hod pěkný rachot, když se agregát plánovaně 5 minut zkoušel.
K čerpací stanici náležel také vodojem chladící vody s obsahem 1 200 m3. Jeho železobetonová hřibovitá konstrukce patří k dominantám vysokopecního závodu dosud. Vodojem museli strojníci udržovat neustále plný, v pohotovosti, aby v případě náhlého výpadku el. proudu mohl několik minut dodávat chladící vodu na nejohroženější partie vysokých pecí. Tyto dvě jednotky (diesel agregát a vodojem) často zachraňovaly plynulý provoz pecí a zabraňovaly haváriím.
Stalo se jednou, že vodojem při výpadku el. proudu byl skoro prázdný, dieselagregát nestačil dodat dostatek vody. Než pece omezily výrobu došlo ke spálení forem a dalším poruchám. To vše jen proto, že řádně nefungoval měřič výšky hladiny ve vodojemu. Byla to velmi drahá a pracná zkušenost. Měření stavu hladiny ve vodojemu bylo následně zdvojeno a pravidelně zkoušeno.
Také jsem měl obavu z případného naklonění a destabilizace rovnováhy vodojemu, protože hned vedle stojí v důsledku poddolování značně nakloněný plynojem. Proto jsme se svým šéfem vymysleli „zlepšovák“. Na dlouhý tenký drát jsme dovnitř stopky (kruhová podpěra vodojemu) zavěsili olovnici, která sahala až těsně nad zem. Tam byla značka. Odchylka olovnice od značky by signalizovala naklonění vodojemu. Myslím si, že i současný majitel by měl rovnováze vodojemu věnovat pozornost. U plynojemu jsme si také mysleli, že bude vždy stát rovně.
A ještě jedna zajímavost. Než se vodojem uváděl do provozu, musel jsem často šplhat po kolmém žebříku umístěném v dříku (stopky) vodojemu mezi potrubím až do nejvyšší kuželovité časti (bazénu). Byla to vždy „fuška“, která však byla odměněna nádhernou osminásobnou ozvěnou každého slova nebo zvuku, který zazněl v horní části vodojemu. Na pokřiky a helekačky s ozvěnami nebylo v Ostravě lepšího místa. Poté, co se vodojem napustil vodou, ozvěna zmizela. Tak pozor, až někdo bude chtít nyní prázdný vodojem znovu využívat, musí s ozvěnou počítat. Omezit nebo využít!!!
Do komplexu čerpací stanice patřily i 4 chladící věže, kde se teplá voda, vracející se z vysokých pecí, ochlazovala vzduchem. Po ochlazení tekla voda samospádem do čerpací stanice a odtud byla znovu vytlačována zpět na vysoké pece. Takto cirkulovalo cca 85 % vody, 15 % se odebíralo z náhonu, aby se nahradil odpar z chladících věží.
Cirkulační okruh chladící vody měl také jednu velkou nevýhodu. Zpětná voda z vysokých pecí s sebou přinášela hodně nečistot, písku a jemné strusky. Nečistoty se usazovaly na dně chladících věží v jednotlivých komorách bazénu čerpačky a také před samotnými čerpadly. Proto se tyto prostory musely pravidelně čistit. Odsávání fekálním vozem moc nepomáhalo, a tak musela obsluha čištěnou komoru odstavit, vyčerpat vodu a mechanicky odstranit nánosy. To byla práce zdlouhavá a těžká.
Obsluha čerpací stanice nebyla práce fyzicky vyčerpávající, ale kladla nároky na pečlivost, znalosti a schopnosti uplatnit okamžitě nejvhodnější postupy, které zařízení umožňovalo. Tato schopnost přemýšlení dělala z průměrného dělníka mistra. Někdy ale obsluha svou snahu po zlepšení přehnala. Bylo to tak:
Jako každý vedoucí pracovník na vysokých pecích jsem i já prováděl namátkové noční provozní kontroly. Mezi druhou a čtvrtou hodinou noční jsem procházel od jednoho pracoviště k druhému a mimo jiné zjišťoval bdělost a připravenost obsluhy na případný mimořádný zásah.
Na čerpací stanici mi bylo divné, že strojník v kabině vždy zvedl hlavu od psaní a podíval se ke vstupním dveřím, a to ihned po mém pootevření venkovních dveří. To na jiných pracovištích nebylo. Pro vzdálenost kabiny od vstupu, která činila více než 2O m a pro hukot motorů určitě nemohl slyšet otevírání dveří. Musel tam pracovat nějaký skrytý alarm. Zkontroloval jsem dveře a jejich rám za denního světla a nic. Při další noční kontrole se vše opakovalo, jen na zemi ležel nenápadný kousek zápalky. Jinak nic. Vzal jsem ulomenou zápalku, dokončil kontrolu a ráno jdu ke dveřím znovu. Hledám pečlivěji. Na ocelovém rámu dveří byla 15 cm nad prahem malinká, lehce přehlédnutelná dírka. A ejhle ta zápalka se přesně do dírky vešla. Skutečnost vyšla najevo. Bylo tam důvtipně ukryté signalizační zařízení, které strojníka v noci spolehlivě vzbudilo již při otevření venkovních dveří. Strojníci si zařízení aktivovali každý večer polovinou zápalky, která po signalizaci vypadla a na rámu nebylo téměř nic patrného.
Nikdy jsem nevypátral, kdo ten „zlepšovák“ vymyslel a zrealizoval. Jen obsluha musela tento agregát na bdělost zrušit. Ale stejně si myslím, že brzy vymysleli něco jiného, co jim pomáhalo při nočních kontrolách. Každý se snaží si nějak zaměstnání ulehčit.
V úvodu této stati jsem se zmínil o vodním náhonu (strouze), který vedl až na Žofinskou huť. Náhon se používal až do zrušení obou vysokých pecí na Žofinské huti. Přiváděl ohřátou vodu z pecí ve Vítkovicích do tamní čerpací stanice. Voda byla docela čistá, a hlavně mnohem teplejší než voda v Ostravici. Náhon vedl podél řeky a byl otevřený. Teplá voda dělala divy. Okolo náhonu rostl rákos a vysoká tráva. A také to bylo koupání s termální tekoucí vodou zdarma. Koupalo se tam hodně lidí z okolí a také ti velmi „chudí“, kteří neměli na plavky a koupali se nazí. Tato občasná nudistická představení lákala pracovníky Žofinské huti, aby dalekohledem z vysoké pece někdy sledovali pěkné slečny při očistné lázni.
Když bylo plavců hodně, neúměrně kalili vodu, uvolňovali trávu z břehů, která pak ucpávala síta před čerpadly. Tak musel někdo ze zaměstnanců Žofinské huti vzít do ruky klacek a koupající vykázat. Ceduli „Zákaz koupání“ nikdo nechtěl dobrovolně respektovat. Inu doba byla jiná.
Čerpačka pro Žofinskou huť stála blízko břehu řeky Ostravice. A já jsem dvakrát za dobu svého „mistrování“ zažil tak velikou povodeň a zvednutí hladiny řeky Ostravice, že musel být přerušen provoz obou vysokých pecí, čerpačka byla vypnutá, elektromotory odpojeny od čerpadel a pomocí kladkostrojů zvednuty nad úroveň vzedmuté hladiny řeky. Ostatní části čerpačky byly pod vodou. Po opadnutí vody se elektromotory nemusely vysušovat, ale jen spustit a připojit spojkou k čerpadlům. Uklidit bahno, vyvětrat a čerpalo se dál.
