VI. ústředna je impozantní budova hned vedle plynojemu a vodojemu. Dnes se nazývá U6. Do roku 1998 byly v VI. ústředně v provozu dvě pístová dmychadla a jedno turbodmychadlo, které vyráběly „vítr“ pro 1. vysokou pec. Větrem nazývají vysokopecaři ohřátý vzduch vháněný do vysoké pece, správně dmýchaný vzduch. Celý komplex VI. ústředny se začal stavět v 30. letech 19. století, kdy vznikla potřeba zlepšit zásobování vysokých pecí větrem.
Tenkrát vítr vyrábělo 5 malých dmychadel ve 2. ústředně a 7 dmychadel ve 3. ústředně na Žofinské huti (dnes se budova 3. ústředny jmenuje Trojhalí). Všechna dmychadla dodávala vítr do společného potrubí studeného větru a pak do vysokých pecí. Byla to sice stabilní dodávka větru, ale technologicky nevýhodná, každá vysoká pec potřebovala svá dmychadla. Proto vznikl moderní a výkonný komplex zařízení pod názvem VI. ústředna. Technický princip a obsluha byl u všech dmychadel stejný, lišil se jen v detailech a ve výkonu.
Oba stroje v VI. ústředně měly výkon plynového motoru 5000 ks (Hp), (1 ks = 0,735 kW) a vyrobily až 110 000 m3 větru za hodinu. Motor byl čtyřválcový, tandemový (válce za sebou), spalovací, čtyřdobý. První stroj byl spuštěn v květnu 1940 a druhý v roce 1949. Oba stroje vyrobily Vítkovice v licenci firmy ERHADT a SEMMER. Bližší technický popis je možno získat přímo v nynější U6.
Na každé směně původně pracovalo 5 strojníků a mistr. Později 4 strojníci a předák. Strojníci měli za strojem svou dřevěnou budku (předek stroje je u setrvačníku), kde si mohli sednout, posvačit, odložit své věci a provozní zápisy. Mistr a později předák „seděl“ ve větší, zděné, prosklené místnosti (byl zde tlumen hluk od strojů), kde byly svedeny měřící přístroje. Vedl zde provozní knihy, skladoval zápisníky bezpečnosti práce, a hlavně měl sklad ochranných pomůcek (boty, rukavice, čistící prostředky), montážní nářadí pro strojníky, měřící přístroje a další potřebné předměty. Ze své kabinky měl přehled o práci obou strojů a mohl v případě potřeby okamžitě zasáhnout. Často stávalo, že přispěchal na pomoc strojníkovi, když stroj „trucoval“ a strojník měl plné ruce práce. Bylo třeba např. ubrat nebo přidat plyn, odlehčit stroj, odfouknout vyrobený vítr do vzduchu, aby se stroj nepřehřál, seřídit poměr spalovacího vzduchu a plynu, uvolnit slepené zapalovací svíčky a podobně.
V budově bylo stále teplo od potrubí výfukových plynů (400 °C) a pravidelný hluboký zvuk (uf, uf, uf, uf) se ozýval v celém provoze a často byl slyšitelný už před vstupní branou do závodu. Nejcharakterističtější byly při chodu dmychadel neustálé pomalé vibrace betonových základů strojů, které se přenášely i do okolí ústředny. Kmity způsobovaly hmoty pístů a pístnic při otáčkách 60 až 80 za minutu. Často se stávalo, že se rozkmitalo venkovní plynové nebo vzduchové potrubí na ocelových stojanech tak, že z nich padaly drobné neupevněné předměty, které mohly způsobit úraz. Kmity bylo cítit až v konstrukčních kancelářích v budovách na „Starém ředitelství“. V šedesátých letech, kdy se závod modernizoval a stavěly se nové agregáty, museli konstruktéři narychlo doplňovat upevnění nových konstrukcí a my provozáci jsme museli dodržovali zásadu „oba stroje nikdy nesmí běžet stejnými otáčkami“, protože pak by kmitání bylo mnohem silnější a nebezpečnější.
Spouštění 900 tun vážícího stroje byl obřad, který měl pevná pravidla. Nejdříve se musel spustit kompresor, který doplnil tlakovou nádobu na 25 atp startovacího vzduchu. Dále se musela uvést do chodu oběhová čerpadla ohřátého mazacího oleje a zkontrolovat funkčnost obou vodních chladících okruhů (nízkotlaký na válce a vysokotlaký na písty). Důležité bylo otevřít přepouštěcí ventily a uvést stroj do režimu „chod na prázdno“, tzn. že se nedodával žádný vzduch do potrubí. Tyto práce prováděl zkušenější z obsluhy. Druhý strojník spojil pomocný protáčecí agregát s ozubením na setrvačníku a natočil setrvačník do startovací polohy, „na hup“. Pak rozpojil protáčení a šel pootevřít hlavní plynový uzávěr. Po zapnutí bateriového zapalování na 3. a 4. válci a vypnutí zapalování na 1. a 2. válci, byl stroj připraven ke startu.
První strojník pohledem zkontroloval dostatečný tlak startovacího vzduchu (25 atp) a rychle otočil ventil a vpustil plný tlak na válec č. 1. V potrubí to zasyčelo a setrvačník se pomalu začal pohybovat. Rotační pohyb se zrychloval a šoupátkový rozvod vpustil startovací vzduch do 2. válce a ten tlačil píst zpět (opačným směrem). 3. a potom 4. válec nasávaly již plynovou pohonnou směs, která se někdy již zapálila a dále pomohla roztáčet setrvačník. Pokud se směs nezapálila, tak setrvačník měl dostatečnou rychlost, aby přesunul píst 1. válce znovu do startovací polohy, šoupátko vpustilo tlakový vzduch do 1. válce a setrvačník dostal nový rotační impuls. 2. válec rotaci podpořil a na 3. a 4. válci již probíhal řádný čtyřdobý pracovní cyklus a stroj již poháněla plynová směs. Na 1. a 2. válci strojník zastavil tlakový vzduch, zapnul zapalování a pustil plyn. Stroj jel „naprázdno“ za mohutného sykotu nasávaného a vyfukovaného venkovního vzduchu. Obsluha si oddychla.
Celý startovací manévr trval 15-20 minut. Někdy se start nepodařil a mistr na vysoké peci, aby mohl foukat do pece, musel čekat dalších 15-20 min na nový start. Tak vznikala „telefonická“ válka: „Co tam robiš? Němam luft (vítr)!“ volá mistr od pece, „Nězdržuj, bo ho něbuděš měť ani za pul hodiny!“ odpovídá telefon z ústředny. Nakonec byli všichni spokojeni, dmychadlo jelo a pec tavila.
Ústředna měla svůj vodní chladící okruh. Ohřátá voda z dmychadel se tlačila čerpadly na chladící věž (betonový základ a bazén ještě stojí – viz Obrázek 5), ochlazená tekla přes pískový filtr do sběrné jímky pod čerpadly v čerpačce. Čerpačka bylo prestižní pracoviště. Všude čistě umytá dlažba, žádný prach, žádný hluk, jen tichý šum čerpadel. Tam pracovali starší spolehliví dělníci, kteří nepotřebovali nad sebou stálou kontrolu. To byl pro některé „eden“.
Naši předkové, kteří stavěli dmychadla měli ekonomiku „v krvi“. Ničím neplýtvali. Teplotu výfukových plynů (400 °C) využili v žárovém kotli k výrobě páry. Kotel byl postaven za zadní částí dmychadla venku až za stěnou budovy. Obsluhu měli na starosti strojníci, kteří mimo dmychadlo hlídali i parní kotel, aby měl stále dost vody na výrobu páry. Kotelní voda se musela chemicky upravovat a měla svá vlastní tlaková čerpadla.
Občas se stalo, že obsluha špatně hlídala stav vody v kotli, voda se odpařila a kotel zůstal „na suchu“. Došlo k přehřátí a uvolnění trubek z víka kotle, kotel byl netěsný a musel se odstavit a přetěsnit. A bylo zle. Výpadek páry hlavně v zimě narušil topný systém závodu, nastalo vyšetřování, kdo a proč zavinil poruchu. Usnul, nebo si hodně loknul alkoholu? Obyčejně se záležitost vyřídila snížením prémií a pokáráním, pokud nedošlo k úrazu. Také byla instalována různá signalizační zařízení, která upozorňovala na snížení hladiny vody v kotli.
Vzpomínám si na jednu veselou příhodu, která se stala v souvislosti s pravidelným čistěním kotle od usazenin vodního kamene. Čištění byla velmi namáhavá a zdlouhavá práce prováděná v uzoučkém prostoru uvnitř kotle. Zvláštními pilami se vodní kámen prořezával z prostoru mezi trubkami a ty se potom oklepáváním kladívky dočišťovaly. Na čištění pracovali jen strojníci zvlášť malých postav, kteří práci již znali a dovedli pracovat v poloze „hlavou dolů“. Já bych se do kotle nevešel. Před čištěním nám podnikový kotelní inspektor sdělil, že kotelní kámen se změkčí nebo sám odpadne, pokud se předem napustí pivem a pivo se uvnitř zahřeje. To bylo radosti u skupiny vybraných čističů a obsluhy VI. ústředny, bude se fasovat pivo. Provozní ekonom dlouho nemohl pochopit, proč je najednou potřeba pivo v ústředně a navíc tolik. Až po náležitém vysvětlení a vyčíslení předpokládaných úspor ekonom podepsal výdejku a strojníci ihned kouleli sudy s pivem z vedlejší kantýny k odstavenému kotli. Začalo „odborné“ nalévání piva do kotle. Nikdy se mi nepodařilo zjistit kolik piva šlo do kotle a kolik do hrdel čističů (nalévalo se v noci). Jen vím, že ráno čistění nezačalo, protože se kotel musel zahřát a pak schladit. Čistění nezačalo ani odpoledne, ani večer. Teprve další den se dva nebo tři „odolní“ čističi vsoukali pomalu do kotle a začali řezat a klepat. Kotelní kámen smrděl pivem a čističi také. Kámen o moc měkčí nebyl a kotel se čistil stejně dlouho jako dříve. Tak skončil „pokus s pivem“. Asi jsme nevybrali správný druh piva na náš kotelní kámen, asi to chtělo Plzeň nebo Budvar.
V roce 1960 jsem začal „šéfovat“ i v VI. ústředně. Staří mistři mi vyprávěli, co a jak se kdysi dělalo a stalo. Tak např. na druhém stroji (v provozu od 1949) se jednou v noci zasekl regulátor otáček zrovna v době, kdy vysoká pec přestala odebírat vítr. Stroj se odlehčil a otáčky se okamžitě zvýšily nad povolených 80 otáček/min. Snad prý překročily i stovku. V tom okamžiku se roztrhl setrvačník a jedna jeho část vyletěla střechou ven z budovy a dopadla přes střechu až do vedlejšího závodu, kde usmrtila jednoho zaměstnance. Toto vyprávění se mi nepodařilo ověřit v nějakém zápise, ale všichni mistři VI. ústředny tvrdili, že je to skutečnost.
Také se od uvedení do provozu dbalo na čistotu a pořádek. Podlaha se denně umývala od jemného nánosu oleje, který stále poletoval ve vzduchu (vysoké nebezpečí uklouznutí), stroje se leskly, žádný prach a rez.
Odkápnutý olej nebo mazací tuk se každou směnu utíral. Pohyblivé části byly natřené žlutou bezpečnostní barvou. Náhradní díly stály v řadách. Radost pohledět.
To současný pohled na zaprášené, neočistěné stroje mi vhání slzy do očí. Proč se o unikátní stroje nikdo nestará? A nechtělo by to mnoho, jen čtyři šikovné ruce, které by se od nás starších dověděly, jak se čistí. Ale pozor, prý čistění zakázali památkáři. Stroje prý mají zůstat takové, jak se zastavily. Tenkrát byly čisté. Já tomu nerozumím.
Původně na ústředně pracovali jen muži, kteří dělali všechny čistící, uklízecí a mazací práce. Později, když byl nedostatek pracovních sil, začaly výše uvedené práce dělat i ženy (mazačky). Dělaly to dobře, poctivěji než muži, které mytí podlah moc nelákalo.
Obsluha v ústředně měla svou umývárnu a sprchy, nechodili se umývat společně s ostatními provozáky. To byla veliká výhoda, stále teplá voda a dostatek místa ve sprše. Když ale začaly pracovat na ústředně ženy, musely se koupelny upravit a separovat. A samozřejmě začaly problémy s okukováním děvčat ve sprchách přes vyvrtané dírky. Jednou jsem přišel na obchůzku do ústředny a „mazačka“ mi říká:“ „Šéfe, až si přijde K…. stěžovat, že musí k doktorovi, že se praštil do dveří, tak mu nevěřte. On mě okukoval ve sprše tou nově vyvrtanou dírkou. Já jsem to uviděla, tak jsem vyletěla ven a dřistla ho přes pysk pěstí, až mu lico zčervenalo. Dirku jsem zalepila.“ Pan K…. si nestěžoval a okukování přestalo.
Obě dmychadla se musela po dokončení provozního cyklu opravovat. Opravy se časovaly s opravami vysokých pecí, kdy potřeba větru klesala. Vyměňovaly se sací a výfukové ventily, těsnící pístní kroužky i celé písty na motoru. Důležité bylo vyměnit všechny ventily na dmychadle, protože ty zaručovaly těsnost ve vzduchovém systému. Vše se čistilo a vyměňovala se olejová náplň. Byla to práce těžká, namáhavá a musela být přesná. Při jedné opravě jsem pozoroval uvolňování „zapečeného“ sacího ventilu. Celý ventil se upevnil lanem k háku jeřábu s nosností 50 tun. Jeřáb sací ventily bez problémů zvedal, pokud nebyly „zapečené“. Náš ventil držel na válci jako přinýtovaný a nepomáhalo ani použití zakázaného šikmého tahu jeřábu, ani poklepávání těžkým kladivem. Ventil stále držel ve válci a jeřábník musel používat stále větší a větší zvedací sílu. Upevňovací tažné lano zvonilo jako struna, až najednou prasklo. Ozvala se rána, z trhaného lana se sypaly jiskry spáleného kovu, celý jeřáb poskočil několik centimetrů nad pojezdové kolejnice a z jeřábové konstrukce a ocelové konstrukce budovy se sypal černý prach. Otřes byl hodně silný a strach měl snad každý přítomný, zvláště jeřábník, který sešplhal rychle z jeřábu dolů. Když se prach usadil, zjistili jsme, že ventil se ani nepohnul. Co dělat dále? Museli jsme zkontrolovat technický stav jeřábu po nečekaném otřesu, jeřábníka poslat domů, aby si odpočinul po šoku a ventil pořádně zalít petrolejem, který snad uvolní přilepený ventil. Pokračovalo se až příští den, kdy se ventil opravdu trochu uvolnil a postupně ho nepoškozený jeřáb mohl vytáhnout. Příhoda byla opravdu mimořádná a dopadla dobře. Zkušenost praví, že na každé opravě se stává něco mimořádného. Takový byl život na vysokých pecích.
Ještě jedna příhoda mohla předčasně ukončit práci dmychadel v VI. ústředně. Oba stroje byly seřizovány (okamžik zapálení plynné směsi ve válci) podle výhřevnosti vysokopecního plynu, který stroje poháněl. Když byla výhřevnost vyšší a tím i rychlost hoření směsi ve válci vyšší, stroj byl seřízen na pozdější zapálení směsi zapalovací svíčkou. A naopak. V roce 1985 se stalo, že do některé vysoké pece začala silně zatékat chladící voda. Voda se v žáru pece rozložila na kyslík a vodík. Vodík se dostal do kychtového plynu a ten skokem zvýšil výhřevnost a rychlost hoření pohonné směsi v motoru dmychadla. Směs se zapálila mnohem dříve, než bylo žádoucí a nastal silný předzápal. Píst dostal náraz do protipohybu a motor se skoro zastavil. Strojník musel ihned okamžik zapálení směsi posunout dozadu na pozdější zápal. Když operaci stihl včas, stroj se zase s menšími otáčkami rozběhl. Když se strojník o pár sekund opozdil, stroj se zastavil se všemi dopady na chod vysoké pece. Navíc prudké nárazy do protipohybu pístu se přenášely na 120 t vážící ocelolitinovou frému stroje, která po několika předzápalech praskla. Fréma je nosný blok stroje, na který se vpředu montuje setrvačník, vzadu dmychadlo a ve střední části jsou spalovací komory. Fréma přenáší setrvačné síly od pístu na betonový základ stroje. Hrozilo reálné nebezpečí úplného roztržení soustrojí. Zpočátku byla trhlina vlasová, skoro neviditelná. Trhlina byla překlenuta a stažena ocelovými táhly o průměru 80 mm. Nějakou dobu se zdálo, že je nebezpečí zažehnáno. Nebylo, trhlina se šířila dále. Bylo nutné radikální řešení pro případ totální destrukce. Byla vyrobena nová rezervní fréma, a to stálo hodně peněz. Na skutečné náklady si nevzpomínám. Naštěstí v té době začala v Třinci pracovat firma, která dovedla speciální technologií Metalock podobné trhliny opravovat. Dovedli prasklinu ocelovými vložkami doslova „sešít“. Stroj jsme odstavili, předali opravářům a zvědavě jsme okukovali šikovné pracovníky, jak vrtačkou, frézkami a jiným nářadím postupně trhlinu opravovali. Podařilo se, stroj se opatrně rozjel a trhlina byla stabilizovaná a nešířila se dále. Stroj byl pro další provoz zachráněn. Dodnes je místo opravy dobře viditelné na prvním stroji blízko setrvačníku ze západní strany.
V 60. letech při modernizaci závodu vznikla potřeba zvětšit jistotu v dodávce větru pro vysoké pece. Bylo rozhodnuto v VI. ústředně postavit turbodmychadlo s výkonem 50 000 m3/hod. Pohon zajišťoval synchronní motor (2 165 kW). Stroj měl z výroby v ČKD Praha název Jitka, a to jméno mu již zůstalo. Nikdo mu neřekl jinak než Jitka. Holka byla pracovitá, tichá a spolehlivá. Já jsem se účastnil výstavby stanoviště, všech zkoušek v Praze a také montáže a provozního ověřování v VI. ústředně. Byl jsem v tu dobu jediný pracovník na vysokých pecích, který uměl Jitku spustit. Znal jsem technologický postup a možné závady. To vše jsem také postupně učil strojníky v VI. ústředně. Než strojníci všechny technologické fígle poznali, začal mi jednou v noci zuřivě a neodbytně vyzvánět telefon na nočním stolku. To vždy znamenalo něco špatného. Zvednu sluchátko a slyším dispečink: „Josefe, Jitka se zastavila a strojník si netroufá ji znova nahodit, 1. pec stojí a čeká na vítr. Auto už pro tebe jelo, bude pod oknem za minutku, spěchej.“ Na oblékání nebyl čas, auto už stálo pod okny. Tak jsem na pyžamo hodil domácí tepláky, bundu a boty na boso a utíkal ze schodů k autu. Manželka v polospánku volá: „Kdy se vrátíš?“ To jsem opravdu netušil. V ústředně jsme byli „co by dup“ a já jsem v pyžamu startoval Jitku. Strojník, který měl směnu mi asistoval. Vysoká pec měla vítr za pár minut. Strojník děkoval, že za tak krátkou dobu by se startovat Jitku nikdy nenaučil. Dispečink pochopil, že v pyžamu nemohu zůstat v práci a přivolal pohotovostní auto, které mě odvezlo domů dospat. Ráno jsem vzpomínal, co se v noci stalo. Nezdálo se mi náhodou všechno? Nezdálo, bylo to bleskovka v pyžamu.
