Vynikající prezentace našeho závodu Vysoké pece Vítkovice
Pořádat mezinárodní konferenci o vysokopecních technologiích, o nových strojních vybaveních, nových řídících postupech, o úpravě vstupních surovin, a hlavně o zkušenostech s novými prvky v praxi vyžaduje od pořadatele hodně znalostí, organizační práce a také finančních prostředků.
Kdo chce pořádat takové konference, musí sám být na vysoké technické a technologické úrovni, musí sám poskytovat ostatním nové poznatky a informace.
Všechny tyto požadavky náš vysokopecní závod splňoval. Ale jak všechno začalo?
V šedesátých letech dvacátého století byl dostavěn komplex vysokotlaké 6. vysoké pece (turbodmychadla, vlastní pec, plynočistírna, vodní chladící okruh) a komplex přípravy vsázky (nová aglomerace). Úspěšné provozování nových technologií přímo svádělo k sepsání a publikování jednotlivých kladných i záporných zkušeností.
Z počátku to byly Dny nové techniky, kterých se účastnili projektanti a pracovníci dalších československých vysokopecních závodů. Dny měly úspěch, zájem stoupal a organizátoři získali potřebné zkušenosti. Výrobní úspěchy závodu vysoké pece a úspěšné „Dny“ přivedly tehdejšího hlavního inženýra závodu Ing. Vladimíra Rimmla na myšlenku prezentovat dobré výsledky v mezinárodním měřítku. Sestavil organizační tým, určil nosné téma a práce začaly. A tak v roce 1964 se konala první mezinárodní konference na téma homogenizace prachových rud za účasti 97 odborníků, z toho devíti zahraničních.
V dalších letech vzrostla výroba surového železa a podstatně se snížila spotřeba koksu na výrobu železa. To bylo hlavní téma úspěšné druhé mezinárodní konference v roce 1966. Počet účastníků stoupl na 118, z toho 11 zahraničních.
Třetí konference v roce 1967 měla již 222 účastníků, z toho 64 zahraničních. Byla věnovaná zpracovávání krivorožských koncentrátů.
Automatizovaným systémům řízení vysokopecní výroby se v roce 1970 věnovala čtvrtá mezinárodní konference. Toto téma bylo přitažlivé pro 306 účastníků a na přípravě a organizaci se již kromě osvědčených pracovníků našeho závodu podílel Výzkumný ústav hutnictví železa, Vysoká škola báňská Ostrava, ČSVTS, odborná sekce výroby surového železa a další instituce.
Další konference v roce 1975, v pořadí pátá, 1979 šestá, 1984 sedmá a v roce 1989 osmá byly mimořádně úspěšné, protože vítkovičtí vysokopecaři vstoupili do povědomí hutníků z celé Evropy.
Co nám konference přinesly?
Naučily nás být hrdí na výsledky své práce. Naučily nás správně formulovat přednosti a zápory našich technologií. Naučily nás, že jsme schopni přesvědčit další vysokopecaře v Evropě, aby si zakoupili vysokopecní zařízení od Vítkovic, jako od generálního dodavatele.
Získávali jsme poznatky a provozní zkušenosti jiných vysokopecních závodů. Ve vysokopecařině platí zásada, že provozní poznatky, ať kladné nebo záporné, jsou mimořádně cenné, protože zavádění nových technologii je finančně i časově vysoce náročné. Co se uplatnilo nebo neosvědčilo jinde, uplatní se nebo neosvědčí také u nás. Jen finance se nemusí vynakládat. Je to taková malá průmyslová špionáž. Vždy platilo něco za něco. Tak je to i s konferencemi.
Dalším důležitým přínosem konferencí bylo získávání nových osobních kontaktů a jejich pozdějších využití při poruchách, haváriích a záběhových provozech.
V neposlední řadě všichni pracovníci, kteří se podíleli na organizaci, získali přehled o Evropském dění v našem oboru a byli nuceni vylepšovat své jazykové znalosti, aby se s cizinci domluvili.
Organizační zkušenosti se zlepšovaly s každou další konferencí. Pro informaci uvádím organizační schéma 8. mezinárodní konference z října 1989. Jeden pracovník závodu si ale zaslouží mimořádné ocenění in memoriam: je jím Ing. Drahomír Trojka. Ten byl „tahounem“ všech konferencí. Připravoval program, organizoval příspěvky do sborníku přednášek, zval cizince, byl v redakční radě i v programové komisi. Prostě „dobrá duše všech konferencí“.
Příprava a vlastní průběh konferencí měl i řadu nepopulárních činností. Předně organizátoři museli získat souhlas politického vedení, který byl podmíněn vyšší účastí odborníků ze socialistických zemí. Jmenný seznam se předával s předstihem. Také počet referátů musel vyznít ve prospěch zemí RVHP. Ubytování účastníků dle jmenného seznamu muselo být zajištěno a oznámeno předem. Tyto „povinnosti“ komplikovaly organizaci, ale musely se zvládnout.
