Zimní období je pro pecaře velmi nepříjemné. Vázne pravidelný přísun vsázkových surovin (zmrzlá ruda z Košic) a často i energie. Následné nutné omezování výroby na vysokých pecích přináší i omezování výroby v podniku (chybí surové železo i vysokopecní plyn). Mohou následovat sankce proti vedoucím, kteří by nezvládali zajistit běžný provoz.
Takový stav si nikdo nepřál, proto před zimou předcházely přípravy. Větší, když byla předcházející zima tuhá a bohatá na poruchy, nebo menší, když minulou zimu nebyly pořádné mrazy a my jsme přežili bez ztráty kytičky, jen s drobnými poruchami. Tehdy jsme doufali, že i následující zima bude mírná. Ale příroda si nedá poroučet a většinou nás pořádně prohnala.
Co znamenalo udělat přípravu na zimu? Vše probíhalo asi takto:
Na konci léta jsem listoval v provozních knihách, hledal zápisy o poruchách v zimě a doplňoval loňský seznam zimních opatření. To proto, aby se na nic nezapomnělo. Seznam opatření obsahoval akce, termín a zodpovědnou osobu za plnění.
Musely se doplnit sklady zimních ochranných pomůcek, lopat, metel a doplnit počty „koksáků“. Koksák je koš z ocelových drátů, který se v zimě naplnil koksem, zapálil plynem a postavil na místo, kde by mohl mráz poškodit zařízení. Koksáky se stavěly k vodním nebo plynovým armaturám, k výhybkám kolejí, výsypkám vlhkých materiálů apod. Nesměly se stavět do budov, kde by mohla hrozit otrava lidí zplodinami hořícího koksu.
Musely se doplnit zásoby posypové soli na výhybky a přezkoušet plynové rozmrazovací hořáky. V hořácích se používal zásadně koksárenský plyn, který měl stabilní plamen a nezhasínal. Přezkoušelo se vytápění a osvětlení hal, kanceláří, odpočíváren dělníků a přístupových cest. Nesměli jsme zapomenout zkontrolovat slepé části vodních potrubí (v nich voda neproudila), které by určitě zamrzlo a prasklo. Tyto slepé kusy potrubí vznikaly po opravách a rekonstrukcích v letních měsících. Vyměnit letní mazací oleje za zimní byla samozřejmost.
Důležitá pro chod závodu i podniku Vítkovice v zimě byla funkční rozmrazovna vagonů s rudou. Železná ruda přijížděla ztuhlá a nedala se z vagonů vysypat, proto musely vagony předem na pár hodin „do tepla“ rozmrazovny. Teplo zajišťovaly cirkulující plynové spaliny. Halu rozmrazovny bylo vidět z Rudné ulice u aglomerace Vítkovic. Rozmrazovnu jsme kontrolovali a spouštěli ještě před příchodem mrazů, protože ruda po cestě z Košic v okolí Vysokých Tater často namrzala.
V listopadu jsme kontrolovali plnění zimních opatření a resty rychle odstraňovali.
Pak přišly první mrazy. Trvalo několik směn, než si osádky zvykly na zimní organizaci práce. Oprášit zimní oblečení, posypat solí přístupové cesty, přiložit do koksáků, rozmrazit zmrzlý písek, vyčistit kolejové výhybky, odvzdušnit topení, zkontrolovat průtoky vody. Zimní režim začal fungovat.
Dříve nebo později vznikaly mimořádné události: vykolejení plných vagonů nebo veronik s železem, roztržení gumových dopravních pásů, prasklé vodovodní šoupáky a vznik ohromných ledových ploch, vznícení hořlavých hmot od nedbale odložených zapálených hořáků, úniky jedovatého vysokopecního plynu z vodních uzávěrů a pády rampouchů ze střech. Vzniklé poruchy se musely odstraňovat ihned, nikdy se nečekalo až do rána nebo na příští den. Stávalo se, že čety údržbářů pracovaly nepřetržitě několik směn, jen s krátkým odpočinkem v šatně a stravou zajištěnou v kantýně. Pece tvrdě a pravidelně vyžadovaly vsázkové suroviny i odvoz žhavých produktů, železa a strusky. Tvrdě se pracovalo ze dne na den, a hlavně v noci se čekalo, kde se zase něco pokazí.
Jednou napadlo tolik sněhu, že sníh zatížil plovák plynojemu, zvedal se tlak v plynové síti s nebezpečím jeho úniku a otravou zaměstnanců. Museli jsme organizovat 20 pracovníku s lopatami a pod dohledem plynového technika vrstvu sněhu z plynojemu sházet. Byla to fuška, plovák má průměr 70 m.
Jindy voda z prasklého šoupátka zaplavila odsunové koleje a zmrzla. Po takovém kluzišti nemohly ani těžké lokomotivy tahat veroniky s železem. Teprve až bagr vylámal a vytrhal led z kolejiště, mohly soupravy opatrně projet. To už ocelárna čekala netrpělivě na tekuté železo. Vyšlo vše „o fous“.
Jednou po mrazivé noci jsem spěchal ráno do závodu a nemohl jsem věřit svým očím. Celá první vysoká pec od sazebny až po střechu odlévárny byly obalená ledem. Telefonuji na údržbu: „Co to znamená?“ „Šéfe, na jedničce v jednu hodinu v noci praskl malý šoupák, voda stříkala jako déšť, ale chlazení pracovalo naplno, tak jsme opravu nechali na ráno.“ Ještě že to chlazení pracovalo. Jen lituji, že jsem neměl fotoaparát a ledovou jedničku nezvěčnil.
Každou zimu jsem pozoroval, že na vysokých pecích byl vždycky menší mráz než v okolí. Zvláště po směru větru se sníh neudržel dlouho a roztál. Vzduch se zcela zřetelně o vysoké pece ohříval.
Když přešly mrazy, nastalo období poruch vodovodních a parních potrubí. Za mrazu prasklá a zamrzlá šoupátka a ventily nikomu nevadily, ale po oteplení začala voda stříkat a pára a stlačený vzduch unikat. Údržbáři měli plno práce s opravami.
Na jaře si všichni oddychli, výroba se vrátila do normálu, zimní oblečení se schovalo do skříní, anebo poslalo na vyčištění. Soupis poruch a oprav jsme pečlivě zapsali a uložili jako podklad na příští zimu.
