Vodaři se říkalo skupině údržbářů, kteří za provozu kontrolovali a opravovali chlazení na vysoké peci. Vodaři se pohybovali bezprostředně v okolí pláště pece, kde se často vyskytoval jedovatý vysokopecní plyn, museli proto nosit na zádech izolační dýchací přístroje. Přístroje je sice chránily před plynem, ale značně svou váhou ztížily pracovní podmínky a pohyblivost.
Každý den chodili „hledat vodu“, rozuměj vodu, která by mohla zatékat do pracovního prostoru vysoké pece, místně ochlazovat vsázku tak, až by se vytvořila pevná nasazenina. Nasazenina je část vsázky, která se přilepí na plášť pece, nepropouští plyn a nepostupuje dolů do nístěje. Nasazeniny jsou nepřátelé vysokopecního procesu, zmenšují pracovní objem pece, zvyšují spotřebu paliva (koksu) a omezují výrobu. Proto bylo nutné mít chladící systém pod kontrolou.
Vodaři pracovali ve trojicích nebo ve dvojicích. Vybrali si skupinu chladnic ke kontrole, pak jeden vodař (spodní) uzavřel přítok chladící vody do celé skupiny, která měla společné napojení. Chladnicí se nazývá ocelolitinová deska, ve které jsou zalité trubky s chladící vodou.
Pracovník na vyšší plošině měl připravenu zapálenou kyslíkovou pálicí pistoli u trubky odtoku vody z chladnic. Po zastavení voda přestala vytékat. Pokud byla některá ze skupiny chladnic vadná, tak děravou chladnicí se tlačil plyn z pece. Od kyslíkového hořáku se zapálil a tím hořící vysokopecní plyn signalizoval poruchu.
Poruchu bylo nutno dále upřesňovat postupným rozpojováním chladnic a odstavením vadného kusu od chladící vody. Chladnice, které vodu nepropouštěly, byly znovu připojeny k okruhu chladící vody. Celý proces nesměl trvat dlouho, aby nedošlo k poškození dalších chladnic. Do míst s odstavenou chladnicí vodaři instalovali povrchové chlazení pláště.
Další povinností vodařů bylo pomocí tlakové vody proplachovat ucpané trubky v chladnicích a tím zajišťovat dostatečný průtok chladící vody.
Tyto práce byly nesmírně důležité a stále se opakovaly. Někdy docházelo k masovému pálení chladnic, a to pak vodaři neměli chvilku oddechu.
Na pracovní plošině museli mít vodaři připravené náhradní foukací armatury: malé a velké struskové formy, foukací armatury, velké formy, píšťaly, kačery a olejové trysky. Všechny tyto díly potřebovali provozní zaměstnanci při poruchách.
Někdy se stalo, že nebyla okamžitě k dispozici píšťala správné délky a musel být použitý nevhodný kus. Ten obyčejně špatně těsnil a horký „vítr“ s ohromným svistem unikal. Ten zvuk se nedal dlouho vydržet, proto se co nejdříve dovezla píšťala správné délky, pec se po odpichu zastavila a píšťala vyměnila.
