Při průchodu vysokou pecí s sebou horký plyn strhává malé částice vsázky (rudy, koksu, aglomerátu, vápence a vodní páru). Bývá to až 30 g/m3 plynu i více. Podstatná část pevných částic se zachytí hned u pece v prašníku, kde proběhne „hrubé čistění“ a je zachyceno cca 60-70 % prachu. Plyn se částečně ochladí a je veden potrubím do plynočistírny. Potrubí od 1. vysoké pece je dlouhé, plyn dále chladne, zmenšuje se jeho rychlost a začne usazování prachu a kondenzace vodních par. Následkem je postupné zaplňování potrubí, zmenšování volného průřezu a zvyšování odporu až na kritickou hranici, kdy je nutno pec zastavit a potrubí vyčistit. Většinou se potrubí čistilo při středních nebo generálních opravách pecí. Někdy se stalo, že se vysoká pec musela zastavit, protože potrubí nebylo dostatečně průchodné, bylo zaplněno až do 2/3 průřezu.
Nejhorší situace se zanášením potrubí nastala po generální opravě vysoké pece č. 1 v roce 1989. Pec tehdy zpracovávala drobný šrot a ocelové třísky z Vítkovických obroben. Třísky byly čerstvé, nezkorodované, a hlavně obsahovaly olejovou emulzi. Emulze se v peci nespálila, ale odpařila a s plynem přešla do potrubí, kde kondenzovala a spolu s prachem se rychle usazovala až potrubí ucpala. Vysoká pec musela být neplánovaně zastavena, plynové potrubí bylo nutno otevřít a čistit. To byla hrůza. Usazeninu nešlo, jako jindy, kopat a vyhazovat lopatami ven, protože v potrubí byl skoro „kyt“, který se na lopaty lepil. Denní výkon v čistění potrubí o průměru 2 000 mm klesl na 1 metr. Hrozily další prostoje pece. Naštěstí někdo přišel s nápadem použít hornický vzduchový vrátek se škrabákovým pluhem. Osvědčil se, práce se zrychlily a ulehčily. V potrubí to vypadalo jako na šachtě, protože i koncentrace plynu se musela pečlivě sledovat a potrubí stále větrat.
Nejen potrubí, ale i prašník (Obrázek 15) se musel pravidelně čistit a výpustný mechanismus udržovat plně funkční. Na 1. vysoké peci bylo nutné denně vypustit jeden plný vagon prachu (výhozu) a na 4. a 6. peci vždy dva vagony. Výhoz se z prašníku vypouštěl otvorem o průměru 400 mm, který se uzavíral kuželovým zabroušeným trnem, aby s protizávažím dobře těsnil. Stávalo se, že na dosedací ploše zůstala po zavření nečistota, uzávěr netěsnil, začal unikat plyn, nebo usypávat výhoz. Většinou stačilo uzávěr pootevřít a znova zavřít, ale pokud uzávěr zase netěsnil, bylo třeba vstřiknout trochu tlakové vody nad uzávěr. Vodní kaše uzávěr ucpala. Výpustný uzávěr prašníku byl někdy tak silně vybroušen unikajícím abrazivním výhozem, že se musel celý vyměnit. Tato operace si vyžádala jenom omezení provozu pece na několik minut.
Kuželové stěny prašníku se oklepávaly těžkou ocelovou koulí jako prevence usazenin. Později se používal elektrický mechanický vibrátor, který nahradil ruční práci s koulí.
Přes všechnu péči se někdy výpustný mechanismus ucpal a stěny prašníku se silně zalepily. Pec se musela odstavit, prašník odplynit a pracovníci vevnitř ručně ocelovými tyčemi uvolňovali ztvrdlé nalepeniny. Byla to práce velmi zdlouhavá a nebezpečná, hrozilo sesutí nalepenin a zasypání pracovníků. Zlepšení nastalo s použitím trhaviny. Do odstavené kuželové části prašníku byly navrtány otvory a přes ně vloženy do nalepeniny ocelové trubky s trhavinou. Výbuch pak shodil nalepeniny. Tyto uvolňovací práce byly bezpečné, bezproblémové.
