Plynojem je ohromný, krásný, užitečný a velmi nebezpečný.
Vítkovický vysokopecní plynojem, postavený za 14 měsíců v roce 1924 za 11 mil. korun, si můžeme představit jako pevnou ocelovou nádobu (hrnec), která je až po okraj naplněná vodou. Do pevné spodní části se zasunuje o jeden metr užší horní část – plovák (hrnec obrácený dnem vzhůru). Plovák o průměru 72 m je udržován ve svislé poloze kladkami upevněnými k ocelové konstrukci plováku. Celý tento pohyblivý systém je vyvažován závažími.
Zvedání a klesání plováku obstarává vysokopecní plyn, který při přebytku má větší tlak (plynojem stoupá) a při nedostatku nižší tlak (plynojem klesá). Plyn se do plováku přivádí zvláštním potrubím zespodu přes vodu ve spodní části plynojemu (hrnce).
Plynojem má kapacitu 50 000 m3, avšak využitelný objem je asi 40 000 m3.
Mohlo by se tedy zdát, že 40 000 m3 plynu je dostatečná zásoba, aby překlenula dobu, kdy je výroba plynu nižší nebo spotřeba větší. Ale pozor, musíme si uvědomit, že vysoké pece vyrobí a různé podnikové spotřebiče spotřebují cca 250 000 m3/hod vysokopecního plynu a to znamená, že při výpadku vysokých pecí by plynojem stačil zásobovat podnik asi 10-12 minut! To přece není provozní zásoba.
Proto se plynojem provozuje jako „vyrovnávač tlaku plynu“ a jeho kapacita slouží jako malá mobilní rezerva.
Shrnuto a podtrženo: v podnikovém systému výroby a spotřeby plynu musí být udržena rovnováha. Co se vyrobí, to se musí využít jako palivo – spálit.
Údržba plynojemu nebyla složitá. Muselo se ale vždy myslet na plyn uvnitř. Mazala se lana, otočné kladky a zkoušela se funkčnost tří vstupních uzavíracích vodních ventilů. Kontrolovala se výška hladiny vody a těsnost plechového pláště plováků. Závady se odstraňovaly v režimu plynových prací, to je podle postupu vypracovaného plynovým specialistou. Jednou za 5-8 let se plynojem natíral, samozřejmě jen z vnějšku. Uvnitř konstrukce nekorodovala, byla v plynu, kde nebyl kyslík.
Přes pečlivě prováděnou vnější údržbu došlo k postupnému naklánění celého plynojemu na východní stranu, k závodu 5. V roce 1970 dosáhl pokles spodní části plynojemu hodnoty 1 062 mm, plovák klesal nerovnoměrně, deformoval se a litinové vodící kladky se drolily. Plynojem byl po pečlivé přípravě odstaven, spodní část odříznuta a byl vevařen vyrovnávací ocelový klín, který horní část srovnal do vodorovné polohy. Vevařený klín je možno velmi dobře pozorovat i dnes (není nýtovaný). Byl opraven plovák a vodící konstrukce a kladky. Kaly nahromaděné za 46 let nepřetržitého provozu byly shrnuty do středu nádoby a plynojem byl zprovozněn.
Nebezpečí pro pracovníky kontroly a údržby byl pád z výšky nebo výron plynu při přeplněném plynojemu. Proto se každý výstup na plynojem prováděl ve dvojicích a musel se předem hlásit plynovému dispečerovi, který provedl bezpečnostní snížení plováku.
Jednou, v době, kdy jsem ještě neuznával záludnost a nebezpečnost plynu, jsem prováděl sám kontrolu plováku. Samozřejmě bez vědomí plynového dispečera. Vyšel jsem po jediném schodišti až na nejvyšší kruhovou ochozovou lávku a kontroloval horní vypouklou část plováku. Po kontrole jsem sestupoval dolů k prostřední kruhové lávce. Najednou pár metrů pode mnou slyším zlověstné syčení a šplouchání. To silně unikal plyn z plováku, který byl jak naschvál v nejvyšší poloze. Plyn se valil přímo na mě a na jediné ústupové schodiště. Musel jsem se okamžitě rozhodnout buď nahoru na horní ochozovou lávku a snažit se najít místo proti větru, kam plyn nedosáhne (ale to nebylo jisté), nebo se pokusit proběhnout dolů plynovou clonou po schodišti na prostřední lávku a odtud dolů po schodech, kde plyn již nebyl. Okamžitě jsem zvolil druhou možnost, zatajil dech, oběma rukama se přidržoval zábradlí a pádil dolů. Hlavou mi ještě projelo nesmíš zakopnout a spadnout, to by ses asi nadechnul a plyn by vykonal svou. Našli by tě tak za hodinu, tuhého. Rychleji jsem po schodech už v životě nikdy neběžel. Nikomu jsem o své nerozvážnosti neřekl. Styděl jsem se a už nikdy jsem nešel na plynojem sám a bez vědomí dispečera.
