Milí čtenáři,
v této publikaci jsem se snažil zachytit úspěšné, dobré, veselé i těžké chvíle, které jsem prožil v závodě 1 - Vysoké pece Vítkovice. Nechci podrobně popisovat technologii výroby surového železa, ale chci přiblížit práci a příhody lidí, kteří každodenně, celých 24 hodin, v neděle i ve svátky, odváděli svou část povinností na společném díle, kterým bylo vyrobené a odvezené surové železo.
V následujících kapitolách je popisováno dění v letech 1959 až 1990, tedy v době, kdy jsem pracoval v závodě 1 a jak jsem si události zapamatoval.
Shodou okolností bylo období od roku 1959 do roku 1992 nejúspěšnější dobou v dějinách vysokých pecí Vítkovice. Vysoká výrobnost, zavádění a využívání technického pokroku vedlo k rentabilitě a vysoké kvalitě vyrobeného surového železa. Pořádání mezinárodních konferencí bylo vynikající reklamou pro celé Vítkovice, které mohly dodávat vyzkoušenou a úspěšnou technologii jiným i zahraničním podnikům. I pořádek v závodě byl naší chloubou a ukázkou toho, co lze dokázat v tak těžkém provoze.
Děkuji svým bývalým kamarádům a spolupracovníkům, kteří přispěli vzpomínkou, fotografií, nebo i písemnou zprávou a tím doplnili mé znalosti. Jsou to zejména: Ing. Erich Preiss, Ing. Karel Strumínský, Ing. Pavel Prostějovský, Ing. Svatopluk Večerek, Pavel Kacíř, Karel Škapa a další.
Mé vzpomínání doplnily také Věstníky techniky, které jsme v závodě vydávali každoročně od roku 1968, nebo publikace Historie výroby vysokých pecí Vítkovických železáren od autorů Tejzra, Jonszty a Mojzyszka, kteří byli také mými spolupracovníky v závodě Vysoké pece.
Jednotlivé kapitoly nemají přímou časovou návaznost, ale kapitola „Významné technické akce na vysokých pecích v letech 1960–90“ by mohla být vodítkem k časovému zařazení jednotlivých událostí a kapitol.
Čtenáři, hlavně ti, kteří pracovali na vysokých pecích ve stejném období jako já, by mohli mít trochu odlišný pohled na jednotlivé události než já. Odlišný pohled je zákonitě dán odlišným zařazením a vykonávanou prací. Jsem ale přesvědčen, že u tak vysoce kolektivní pracovní činnosti, kterým je výroba surového železa, budou i pohledy podobné.
Přeji si, aby i mladší generace mohly poznat úspěšnou, zodpovědnou a namáhavou práci u vysokých pecí a návštěvníci Dolních Vítkovic si mohli přiřadit zbylé agregáty závodu 1 k popisu v jednotlivých kapitolách.
Ještě dvě poznámky:
• původními předváděnými agregáty zůstaly už jen velín 1. vysoké pece, pracovní plošina 1. pece, vodojem a dmychadla v U6. Ostatní technologické celky jsou již částečně, nebo úplně demontovány, nebo jsou návštěvníkům nepřístupné;
• v současné době (podzim roku 2019) se otevírá prohlídková trasa přes koksovnu.
Na závěr chci poděkovat vedení Vítkovic, že prosadilo část závodu 1 jako Národní památku pod názvem Dolní oblast Vítkovic a zajistilo pokračování vysokopecní tradice i po zastavení výroby surového železa.
Všechny čtenáře a příznivce zdraví autor Ing. Josef Luňáček.
