Sehnal jsem si brigádu na Vysokých pecích na feromanganu. Mou pracovní povinností bylo naložit za směnu 2 bedny feromanganem. Každá musela mít po naplnění obsah 10 tun. To jsem musel naložit ručně, elektromagnetem to totiž nešlo. Velikost kusů, které jsem házel do bedny, odpovídala mé tehdejší fyzické kondici. Z armády jsem byl dobře vytrénovaný, před vojnou jsem kdysi dělal lehkou atletiku za TJ Vítkovice jako dorostenec, posiloval s činkami…….a tak jsem bušil kladivem. Musel jsem kladivem (barborou) rozbíjet velké pláty feromanganu na takové kousky, abych to byl schopen zvednout a vložit nebo hodit do bedny. Když jsem udělal dvě bedny, měl jsem splněnou normu. S mistrem jsem se dohodl, že jsem mohl chodit, kdykoli jsem měl volno. Umožnil mi to tehdejší vedoucí výroby závodu 1 pan Ing. Josef Luňáček. Buď odpoledne nebo ráno. Mohl jsem přijít i v pět ráno. Jen na odpolední jsem musel projít bránou do dvou hodin, jinak bych potřeboval zase nějaké zvláštní papíry. Ale v sobotu a v neděli, jsem chodil, kdy jsem chtěl. Mohl jsem přijít i ve čtyři ráno. Chodil jsem, jak se dalo. Někdy jsem zdrhnul z práce ve Zlatníku, abych prošel bránou do dvou hodin. Zpravidla jsem udělal vždy tři bedny. Za jednu bednu jsem měl 55,- korun. Za tři to dělalo 165,- korun. Byla to dobrá brigáda. Chlapi, Slováci, mě měli rádi. Makal jsem jako oni a udělal za chvíli tři bedny. Dřív než oni. Měl jsem výhodu, protože po dvou bednách jsem mohl jít domů, oni tam museli být 8 hodin. Dělali vždy deset dnů a pak byli 4 dny doma na Slovensku. Každý měl nějaký domek a malé hospodářství. Říkali mi a přesvědčovali mě, ať k nim přijdu natrvalo. Ať se vykašlu na školu. Studoval jsem v té době ještě dálkově VŠB HGF.
„Na čo ti to budě? Ta škola.“ – říkali – „Vys.. sa na to. Veď potrebuješ peniaze. A tu sú peniaze. Zarobíš si, sílu máš, tak čo. Na či ti to budě?“
„Budiem inžynier“ – odpovídal jsem.
„Ser na to, choď do ri.. z tou školou. Tvoja žena potrebuje peniaze. Každá žena potrebuje peniaze. Ženy niepotrebujú inžyniera, ale peniaze a poradného chlapa. Máš rodinu. Treba budovať dom a nie chodiť do školy. Buduj dom a se. na inžyniera. Budieš mať na ri.. plusgier a hov.. peniaze. Chlap si a peniaze tuna zarobíš.“ – namítali.
Makal jsem, bušil kladivem, plnil bedny. Za deset dní práce na feromanganu jsem vydělal více než za celý měsíc ve Zlatníku. A to za podstatně méně hodin. Feromangan mi pomáhal. Už jsme měli na nájem. Už to jelo. Přes prázdniny jsem makal na feromanganu jak barevný . Peníze jsme měli. Na jaře další rok jsem se přihlásil na stavbu elektrárny Dětmarovice a feromangan skončil, už bych to nestíhal. Feromangan v té době hodně pomohl. Díky za něj!
Já to tam měl rád. Pracoval jsem později nějakou dobu i na Dole Hlubina, k.p.,
Po roce 1989 jsem v Dolních Vítkovicích ještě nebyl. Měl jsem trochu smutek v duši, když jsem zjistil, že feromangan a všechno kolem postupně zrušili. Když to někdy vidím v televizi nebo na netu, tak mám pořád smutek v duši. Ale základní zákon Vesmíru je změna. Vše se mění. Ale jak píše Milan Kundera: Ležela tam stařičká, kůže a kostřička, přec však v ní byla žena, ba co dívenka utopena.
S tím nic nenaděláme, změny a vývoj nezastavíme.
