Další měsíc o prázdninách jsem pracoval jako třetí tavič na čtvrté vysoké peci. Zní to vznešeně, ale ve skutečnosti to bylo prostší. Když se provrtával vrtačkou odpichový otvor, tak jsem stál velice blízko pece a držel táhlo čepu. Čep držel kladku a přitahovací lanko vrtačky. Pec je v těch místech tak horká, že se jí nemůžete dotknout a musíte čekat, až se tavičům podaří provrtat do nístěje a vypustit železo. Jak začne vytékat první železo, musíte vytáhnout čep. Taviči pak můžou odtáhnout vrtačku bokem a odpich může začít. No, někdy to trvalo dlouho a byl jsem uvařený. Někdy se to ani za sviň.. nepodařilo a otvor do nístěje se musel propalovat kyslíkem. To bylo tóčo. Nejdřív vyrazil oranžový hustý kouř, pak začaly sršet jiskry, to, jak se blížil konec propalování. Na závěr vyšlehl plamen. Krásné divadlo, když železo už proudilo.
Pak byla chvilička na ochlazení a následovala moje další činnost. Bylo to plnění ucpávačky hmotou, kterou se po dokončení odpichu vysoká pec ucpe.
Jednou se ale stalo, že odpich trval nějak dlouho a čas na naplnění ucpávačky nebyl. Nic naplat, musel jsem naběhnout a plnit v době, kdy vám za patami ještě teklo žhavé železo, které mělo přes 1 000 °C. Po takovém jednom plnění jsem byl hotový.
Z toho střídání horka a zimy jsem chytil poměrně rychle rýmu. Jak mě mazáci viděli, tak měli hned radu. Zajdi si nad strusku a načichej se, rýma hned přejde. Měli pravdu. Rýmu jsem neměl, ale čich taky ne. Štiplavé výpary plynů ze strusky udělaly své. Za nějaký čas se to ale spravilo.
Překvapivé pro mne bylo, že taviči občas něco tvrdého vypili. Nevím, jak to dělali, ale byli vždy schopni navrtávat odpichový otvor vysoké pece dle daného grafikonu, usměrňovat tekuté železo v korytě a po odpichu pec ucpávat.
Další věc, která mě zaujala byl ohřev svačiny – špekáčku. Tavič si naběrkou nabral trochu železa, nalil si ho do jamky v písku a párek nabodnutý na tyčce si nad ním opekl. Fascinovala mě ta rychlost ohřevu. Trvalo to 10-15 vteřin. Ptal jsem se, proč to nedělají přímo nad tekoucím železem. Prý, že by ten buřt nestačili vytáhnout před spálením.
Další způsob ohřevu buřtů: na celém závodu v těžkých provozech bylo parní topení. Byla to normální kovová roura s točitým žebrováním, tzv. registr. Když se přišlo na šichtu, tak se buřt ve voskovém papíru strčil mezi žebrování a na svačinu bylo hotovo. Buřtík krásně uvařený a ohřátý.
