V Brisbane jsme se dostali na nejvýchodnější bod celé cesty a odjezd z tohoto města znamená postupný návrat domů po trase, která je delší než 17 000 km. První část zpáteční cesty končí v Sydney, kde Boeing přistál asi po hodinovém letu.
Zde nás očekávají zástupci československého obchodního zastupitelství. Obchodní rada Petřík je rodák z Frýdku-Místku, a tak otázky na krajany a jeho spolužáky jen pršely. Jeho korespondentka je dokonce z Palkovic, které sousedí s mou rodnou vesnicí. Nikdy bych si nepomyslel, že ten svět je opravdu malý a že krajana je možno najít všude.
Jsme ubytováni v motelu přímo na pobřeží Pacifiku. Pláž se jmenuje Bondai a je hodně známá z filmů o Sydney. Bydlíme ve druhém patře a k moři to máme jen přes cestu a padesát metrů po písečné pláži. Ta má podobu rohlíku. Na každém konci jsou instalovány výstražné sirény, které zapnou pobřežní hlídky v případě nebezpečí v podobě žraloků. Dověděli jsme se, že zrovna zde minulý měsíc ukousl žralok mladé ženě nohu pod kolenem. A to stála jen po pás ve vodě. Ani houkačky nepomohly.
Pláž je stále zalévána tří a čtyřmetrovými vlnami, které se bez ustání valí z otevřeného oceánu od Nového Zélandu. Je to ráj pro majitele surfů, kteří tráví celé hodiny jízdou na vlně.
Zdá se to velmi jednoduché. Oblečete si neoprenový oblek, to abyste se nepodřeli o písek při pádu v závěru jízdy. Polystyrénové prkno si uvážete šňůrkou za nohu a jdete proti vlnám. Když je voda po kolena, lehnete si na břicho na prkno a rukama veslujete asi 150 až 200 m od břehu do míst, kde mají vlny ten správný tvar, to je velmi strmou přední stěnu. Tam se na prkno pevně, ale volně postavíte a čekáte, až vás pořádná vlna zvedne a vy po její přední stěně jedete slalom. Jedna jízda trvá 10-20 s a končí v písku pláže. Jistě jste viděli podobné záběry v televizi. Zde těch mladíků jezdí celé stovky na miliónech vln.
Plavců nebylo v moři mnoho. Bylo nám to divné, vždyť slunce pálilo a voda byla čistá. Šel jsem to vyzkoušet. Zpočátku bylo všechno v pořádku. Pak ale čtyřmetrové vlny předvedly, co dovedou. Každá vás zvedne, a když se na její vrcholek dostanete, v okamžiku, kdy se „zlomí“ a vytvoří rotující tunel, nevíte, kde je nahoře a kde dole. Vlna si s vámi dělá, co chce, točíte se v ní jako káča, tlačí vás ke břehu, kde jste propuštěn ze zajetí. To již zoufale lapáte po dechu ... ale není ještě všemu konec. Voda, která byla velkou silou vržena na pláž, se začíná vracet do moře. Je to jako silný říční proud, proti němuž musíte plavat, když chcete z vody. Já jsem těch 200 m ke břehu s maximální snahou plaval skoro dvacet minut. Kamarádi na mne volali, ať spěchám, že už musíme odjet, ale nešlo to rychleji. Na břeh jsem vylezl pořádně utahaný, a to si o sobě myslím, že plavu dobře.
Jak spěchat z vody, když se ukáže žralok, to nevím dodnes a velkým vlnám se raději vyhnu. Australané mají moře rádi ve všech podobách. Každé ráno i večer běhají mladí i staří po pláži za zdravím a dýchají mořský aerosol. Pokud mají volno, utáboří se na břehu na celý den, sportují, grilují si oběd a odpočívají. Vůbec se nezdá, že je to přímo ve tří a půlmiliónovém městě.
