Malé dvoumotorové letadlo Mitsubishi veze šest Čechoslováků a tři Australany (včetně pilota) od rudného lomu a městečka Newman asi 80 km na sever do oblasti, která se nyní jmenuje McCamey's Monster (český překlad asi McKamejovo monstrum nebo obluda). Je to jedna z nejlepších rudných lokalit v oblasti Pilbary v celé Západní Austrálii. Ruda je na povrchu ve formě hnědošedých skal, které převyšují okolní plochou krajinu asi o 100 až 150 m. Železnorudná pahorkatina je dlouhá asi 10-12 km, široká 3-4 km, jak hluboko sahá ruda, nevím. Celou oblast již tři roky pečlivě zkoumají a mapují geologové pana Hanckoka. Jejich úkolem je zjistit složení a polohu jednotlivých vrstev s různými obsahy železa i dalších prvků. Musí určit nejvhodnější místo pro začátek těžby. A k těmto geologům cestujeme.
Naše letadlo nejdříve přeletělo ve stometrové výšce celé naleziště, abychom si ho prohlédli i z ptačí perspektivy, a pak zamířilo na další „polní" letiště, kterým byla srovnaná plocha na úpatí pahorkatiny. Od okolí se lišila jen tím, že na dráze nerostla ani sporá tráva. Tradiční plátěný vzdušný rukáv doplňovaly dva staré sudy od nafty.
S drcáním přistáváme v blízkosti několika hliníkových domků, v nichž žijí geologové. Je poledne. Vystupujeme z letadla. Dýchne na nás třiceti pětistupňové vedro, fouká suchý vítr, po vodě nikde ani stopy. Jak je možné, že zde roste alespoň sem tam stromek a tráva? Voda je v hloubce pod povrchem a musí se nahoru čerpat. I zde, u geologů pracuje větrné čerpadlo, aby změnilo kousek stepní krajiny v zelený palouk.
Hliníková obydlí silně připomínají naše „Unimo buňky". Z těchto jednotek mají geologové sestavenou kuchyň, jídelnu s televizí, ložnice, sprchy, toalety. Mají i venkovní posezení uprostřed zavlažovaného trávníku a také nezbytné barbecue (opékání). Teče teplá a studená voda. (Studená voda je trochu přehnaný výraz, lepší je voda neohřívaná, protože to, co teče z modrého kohoutku, má teplotu asi 30 °C.)
Obědváme z cestovních balíčků, které přinesl pan Dalby z letadla. Chlazená limonáda a ovocná šťáva jsou místní.
Dovídáme se také, jak bylo objeveno toto naleziště. Tenkrát asi před dvaceti lety zkoumal pan McCamey oblast mezi Wittenoomen a Newmanem. Při jednom letu nad liduprázdnou krajinou spatřil pahorkatinu, která pro odborníka znamenala jen jedno, a to rudné ložisko. Vzrušeně hlásil vysílačkou panu Hancockovi do Wittenoomu, že objevil ohromné monstrum rudy. Načež pan Hancock volal zpět „Ať tedy nese jméno Camey's Monster“. A bylo to. Že je to jednoduché? Pojmenováním ložiska po svém blízkém a dlouholetém spolupracovníkovi ocenil pan Hancock navždy jeho zásluhy. Ložisko se mohlo také jmenovat „Hancock Monster“, a nikdo by se nedivil. Ale je to McCamey's.
Po kratičkém odpočinku nasedáme do dvou terénních vozů Toyota a jedeme nahoru do centra naleziště. V okolí je vidět výsledky práce geologů. Odseknuté skály, vyhloubené jámy, vše pro odběr vzorků. Vzorky se analyzují a také ukládají na zvláštním místě, kterému zde říkají „hřbitov“.
To podle kopečků jednotlivých rud. „Hřbitov“ existuje již čtrnáct let a ty nejstarší vzorky (hroby) se již pomalu rozpadají. Ruda obsahuje 63 až 67 % Fe a dva kousky prý se dají svařovat. Měl bych to vyzkoušet, ale domů jsem si přinesl jen jeden kousek.
Geologové vyhloubili hlubokou šachtu, aby zjistili kvalitu horniny v hloubkách. Ruda je stále výborná. Pustil jsem do jámy kámen a náraz na dno jsem uslyšel za čtyři sekundy. Jak hluboká asi je šachta? Počtáři, do toho!
Zastavujeme terénní vozidla na plochém vrcholu rudné pahorkatiny. Je odtud pěkný výhled do stepní krajiny jako z letadla. Pan McCamey nám ukazuje zvláštní strom, který roste jen a jen na železné rudě. Rychle jsme se u něj vyfotografovali, ale nezdál se nám nějak zvláštní. Někdy nahlédnu do botanického sborníku, co je to za druh, možná, že roste i na naší aglomeraci. Přírodní idylku v romantické krajině přerušil nálet místních much, které v nás tuší možnost obživy. Jsou tak dotěrné, a tak jsme byli rádi, že jsme nasedli do aut a odjeli o kus dále. Nepomáhá ani repelent, který nám půjčil pilot. Jak to zde geologové jenom mohou vydržet?
O rudu v nalezišti McCamey's Monster již projevili zájem odborníci z Rumunska i z tehdejšího Sovětského svazu. Rumuni v polovině roku 1987 provedli v Austrálii řadu zkoušek se vzorky sovětských a australských rud. Laboratorně ověřovali použitelnost v aglomeracích i na vysokých pecích. Podle výsledků zkoušek by neměly být v provozu problémy. Naleziště je opravdu perspektivní a stojí za úvahu je v budoucnu využívat.
Cesta zpět po úbočích pahorkatiny k letadlu je vlastně tečkou za návštěvou bohatých rudných dolů Západní Austrálie. Ať to byly již využívané naleziště, jako Tom Price, Paraburdoo, Newman nebo ty budoucí Mulga Downs, Wittenoom scree, Hope Down, Balfour, McCa¬mey's Monster. Všechny v nás zanechaly obrázek přírody, která byla zde k lidem štědrá. Oplatí to lidé přírodě?
Pozdravy a zamáváním se loučíme s přátelskými geology i s jejich útulným táborem na úpatí rudných hor. Spořádaně nasedáme do letadla, pilot nahazuje motory, krátký drncavý rozjezd a již letíme zpět na letiště Newman, kde musíme tankovat benzín.
