U místopředsedy vlády ČSSR Ladislava Gerleho jsme dostali poslední podrobnější pokyny pro jednání a již jsme se stěhovali na letiště v Ruzyni, kde se pomalu připravoval a plnil pohonnými hmotami IL 62 našich aerolinií na dlouhou cestu z Prahy do Abú Dhabí (Spojené arabské emiráty). Celní a pasové formality proběhly rychle a my, majitelé palubních místenek, usedáme každý do svého křesla. Start je večer ve 20.35 hod. našeho času.
V kabině letadla je většina Arabů, kteří letí domů z léčení v Piešťanech. Někteří nejsou schopni samostatného pohybu a mají své sluhy, kteří je vozí na invalidních vozících. Léčení u nás jim asi prospělo, protože jsou veselí, hluční a Alláhův zákaz pití alkoholu zřejmě pro ně v Československu neplatí. Pouštějí rádio naplno a fistulkami zpívají nám neznámé melodie. Není to moc příjemné.
IL 62 zatím letí přes Budapešť, Sofii a na Damašek. Sledujeme cestu na mapě podle hlášení stevardek. Pod námi je již Kypr i Bejrút, ale my nic nevidíme, jen hvězdy nahoře a sem tam světlo pod námi.
Jídlo v letadle chutná — je z Prahy — ale to ještě netuším, že brzy budu mít té „letecké stravy“ plné zuby. V 01.15 hod. se chystáme na první mezipřistání v Kuvajtu. Naši spolucestující se pomalu uklidňují a krotnou. Asi již cítí blízkost domova, Alláha a rodiny.
Město Kuvajt je mimořádně silně osvětleno. Na letišti všude vzorný pořádek. Venku je velmi teplo a vlhko. IL 62 doplňuje palivo, jen pár domorodců přistoupí, a tak je v kabině dost volných míst.
Start je v 02.20 hod. podél Perského zálivu do Abú Dhabí. Dole v zálivu se občas válčí, je to tak blízko. Napadají nás myšlenky proč? Nelze se dohodnout?
Veliký IL 62 začíná s námi trochu pohazovat, v noci ve výšce 10 000 metrů to není příjemný pocit. Měl bych spát, ale nemohu. Prostě to nejde.
Ve 03.00 hod. přelétáme Bahrajn a venku začíná svítat. Je to brzy, protože jsme vysoko a letíme proti času a slunci k východu. Východ slunce v této výšce je velmi efektní a hraje všemi barvami. Tmavě modrá rychle bledne a přechází přes celé spektrum až po červenou a bílou, a to je hotové slunce. Dole pod námi se válí mlha, hvězdy nahoře se vytratily. Z našeho křesla máme výhled jen na levé nebo pravé křídlo, dolů je to horší. Inu služební cesta není zeměpisný výlet.
Začíná den. Občas se přes bílý mlžný opar na zemi probleskne oheň spalovaného plynu z vrtných souprav. Je to vskutku Arabský poloostrov —písek a pod ním ropa— zdroj nesmírného bohatství a zisků.
Naši piloti se přesně trefili na přistávací dráhu, která je zahalena v mlze. Jsme v Abú Dhabí, je středa časně ráno. IL 62 zaroloval k nádherné moderní betonové hale vejčitého tvaru. K trupu —ropu.
Rychle pořizujeme několik foto záběrů a začínáme shánět informace o další cestě. Jsme odkázáni pouze na počítačové zpracování naší cesty, a to tak, aby linky na sebe navazovaly a dále na znalosti angličtiny v případě dotazů a nejasností.
Protože odlet z Abú Dhabí je stanoven na 9.40 hod., máme chvilku času k prohlídce obchodů v letištní hale. Je tady co vidět. Všechno spotřební zboží je ale dovoz z Japonska, Hong-Kongu atd. Z domácí produkce jsou zde pouze sošky a obrázky. V 09.00 hod. procházíme pasovou kontrolou a kontrolou na zbraně. Potom usedáme do Boeingu 747 společnosti British Airways, která nás dopraví bez mezipřistání až na rovník do Singapuru, asi 6 000 kilometrů. Letadlo je větší než naše IL 62 a vzhledem k umístění křídel je z kabiny lepší výhled. Ale jenom pro ty, kteří měli štěstí a dostali místenku k oknu nebo hned vedle. Dalších šest (v jedné řadě je 10 sedadel) nevidí dolů vůbec.
Péče o cestující je veliká. V ceně letenky jsou započteny časopisy, noviny, ponožky, ve kterých se cestuje příjemněji než v botách. Ty si vyzouvám na celou dobu letu. K dispozici je i deka, polštářek a sluchátka s několika programy hudby nebo zpráv. Někdy se promítá i videofilm.
Všechno má svůj přesný program. Start, zábava, jídlo, toaleta, volný čas (toho je nejvíce]. Stali jsme se kolečkem v gigantickém stroji na přepravu lidí ze západu na východ, ze severu na jih nebo jinam. Ale vše běží podle připravené počítačové sestavy. I jíst musíš, kdy ti nařídí.
Ve výšce 12 000 m opouštíme poslední rozpálený písek a skály Arabského poloostrova nad mysem Hadd v Ománu. Letíme nad Arabským mořem k Bombaji v Indii. Jsem již unavený a chce se mi spát, ale usnout nemohu, snad pro hluk, časové rozdíly, stále něco neznámého mi brání v odpočinku. Tak se dívám na moře, sem tam na nějakou loď. A najednou je tady Indie. Suchá, červená půda, málo stromů, vyschlé řečiště. Všude je patrný boj o vodu. Malé přehrady, kanály jen čekají na deště. Není vidět kouřící komíny jako všude v Evropě, není zde žádný průmysl.
Letíme 1,5 hodiny a jsme opět nad mořem. Za námi zůstal indický Madras a naše cesta vede dál přes Bengálský záliv (2 000 km) k ostrovu Sumatra. Na hodinkách mám stále náš středoevropský čas, a to mne mate. Dole je podle slunce o 5 až 6 hodin více. Náš den je kratší.
Letadlo se nyní často vyhýbá kupovité oblačnosti, která sahá nad hranici 12 000 m. Jsme totiž v rovníkové oblasti, kterou pokrývají deštné pralesy.
Venku se rychle stmívá, moje hodinky ukazují 13.40 hod., nad ostrovem je bouřka, ale blesky pozorované shora jsou docela pěkné. Upravené letušky opět roznášejí nějaké jídlo. Je to oběd nebo večeře? Žaludek to nepozná, je to pořád stejné. Ze všeho nejvíce si přeji sprchu a postel, která stále neposkakuje a nedrnčí.
Zjišťuji, že všem palubním hlášením v angličtině rozumím, pokud je nepřednáší rodilý Angličan. Těm rozumím nanejvýš jména a čísla; to bude námaha dále se domlouvat, ale snad nejsou všichni lidé rodilí Angličané. Klesáme ve 14.00 hod. středoevropského času a venku je tma a 30 °C. Přistáli jsme v Singapuru. Letiště Changi je ohromné, upravené na mimořádný provoz. Rychlé odbavení, přesné informace, pojízdné chodníky, klimatizovaná hala a tisíce lidí celou noc. V Singapuru je prý nejlevnější průmyslové zboží. Nedovedeme to posoudit, ale výběr je mimořádný, zboží všeho druhu a obchody snad ani nezavírají (na letišti určitě ne).
Za dvě hodiny sedíme opět v Boeingu Jumbo 747 Australian Airlines a čeká nás 4 500 km dlouhá cesta nocí nad Indickým oceánem do Perthu na západním pobřeží Austrálie. V letadle sedí 550 cestujících, má turistickou úpravu a připomíná mi svěrací kazajku. Naštěstí sedím u uličky a kolena tolik netrpí, mohu nohy natáhnout. A již zase nosí stejné jídlo. Dal bych si s chutí brambory s mlékem a potom gauč. Jsme již 32 hodin na cestě bez odpočinku.
Po dlouhém rozjezdu letadlo stoupá namáhavě k černé obloze. Za několik minut přelétáváme rovník. Bez slávy, kterou jsem očekával. V letadle je klid. Snad se to oslavuje jenom na lodích.
V letadle na to není čas. Počítač počítá sekundy a člověk je zde jenom číslo, které je třeba někde vysadit a odbavit.
Polovina cestujících dělá, že spí; někteří čtou nebo poslouchají hudbu přes plastikové trubičky, které vedou zvuk do uší. Tváře jsou opět evropské, řeč rodilých Angličanů. To bude boj. Musím vyplnit australské celní prohlášení, které proti našemu je úplná věda. Asi 1 000 km letu jsem prohlašoval všechno možné. Hlavně že nevezu nic živého, žádné potraviny a asi ani AIDS, protože chtěli vědět, jestli jsem nebyl v posledních týdnech v centrálních částech Afriky. Nu, nebyl jsem, a nic jsem nemusel tajit.
Najednou se v kabině objevují australské letušky s malými modrými kloboučky na hlavách a rozstřikují osvěžující sprej. Moc to nepomáhá. V letadle je 550 lidí a z toho několik Čechoslováků, kteří se trápí téměř 40 hodin v jednom prádle a obleku. Ten sprej je nutný.
Většina cestujících se pomalu probouzí a začíná skládat deky a obouvat boty. Zřejmě se již blížíme k cíli naší cesty, k Perthu. Odevzdáváme sluchátka. Klesáme, klesáme a venku prší. Je kalné ráno, čtvrtek 4.30 hod. místního času. Již se těšíme do hotelu. Sprcha a lůžko jsou vysněné ideály. Přistání v Perthu bylo měkké, i když s hodinovým zpožděním.
Jsme v Austrálii.
