Práce na vysokých pecích byla vysoce kolektivní, namáhavá a vyžadovala zodpovědnost. Osobní nasazení při poruchách bylo samozřejmostí bez ohledu na zákonnou pracovní dobu. Připočteme-li málo atraktivní pracovní prostředí, nemůžeme se divit, že hodně lidí, kteří začali na pecích pracovat, nevydrželi tempo a brzy skončili. To se týkalo nejen dělníků, ale i techniků. Vedení se proto vždy snažilo prosadit a vydobýt nějaké zvláštní výhody pro své lidi.
Fungoval tzv. drobný prodej. To znamenalo, že pracovník si zhotovil, nebo nechal zhotovit, nějaký menší ocelový výrobek, např. kotel na ústřední topení do domku, odkoupil si vybourané cihly, dřevěné desky nebo trámky na topení, nosníky, plechy, dráty, sklo, trubky na plot apod. Vše, co mohl využít doma a co už nebylo potřeba v závodě. Byla to veliká výhoda pro pracovníky z venkova a ze Slovenska, kteří stavěli rodinný domek. Tuto vymoženost nám kolegové z Nové huti záviděli. Drobného prodeje se dalo i zneužívat. Ošvindlovala se váha, počet, typ materiálu, ale ne tolik, aby člověk zbohatl. Veliké podvody jsou možné až v dnešní době (tunelování).
Další a největší výhodou byla možnost zakoupení odpadového znehodnoceného koksu z aglomerace. Bylo to palivo, které nemělo vhodné zrnění pro spékání rud, nebo obsahovalo drobné kousky železné rudy. Tento koks byl o hodně levnější než přídělový a nedostatkový z Uhelných skladů a šel „na dračku“. Jedna dávka byla asi 50 q. Žádanky schvaloval dílenský výbor ROH a také vedení závodu. Hlavně pro vedení závodu to byl vynikající výměnný artikl, za který mohlo vedení získat jiný nedostatkový materiál, jako byly armatury, obklady, stroje, telefony, profesní práce apod. Byl to výměnný obchod, nikdy nešlo o peněžní úplatky pro schvalovatele žádanek.
Ordinace lékařů přímo v závodě, byla další výhodou pro lidi i vedení. Zaměstnanci mohli chodit, sice omezeně, k lékaři v pracovní době a neztrácet svůj volný čas. To oceňovali hlavně pracovníci ze Slovenska. Vedení zase vědělo velmi brzy o zdravotním stavu lidí na jednotlivých pracovištích, zvýšení nemocnosti nebo o výskytu mimořádných případů. Také v případě závažných úrazů byli naši lékaři okamžitě k dispozici a rychlým, a hlavně odborným zásahem přispívali k úspěšné léčbě.
Lékaři byli zváni na pořádkové a hygienické kontroly pracovišť a jejich upozornění se dostávalo do realizačních plánů oprav a modernizací. Závodu se rozhodně vyplácela péče o vlastní závodní středisko.
Jinou výhodou bylo přidělování pracovních obleků, obuvi a zajišťování teplé stravy na odpolední a noční směnu. Také tu byla možnost pobytu v závodní sauně a na jednotce dýchání.
Ze zdravotního, bezpečnostního a technologického hlediska bylo požívání alkoholu v závodě velikou zátěží. Pracovníci byli zvyklí z domova oslavovat všechna jubilea, zájezdy BSP a jiné akce „štamprličkou“. Přes všechny zákazy a represe se sem tam nějaká „lahvinka“ dostala na pracoviště a potom bylo občas zle. Ztráta pozornosti, nebezpečí úrazu, zničení strojů přinášelo problémy. Zákaz tvrdého alkoholu se jakž takž dodržoval, ale alkoholické pivo se čepovalo v kantýně dále. Co s tím? Hutníci pít musí, hodně vypotí. Po dohodě s lékaři následoval zákaz prodeje alkoholického piva. Hutníci dostávali v práci minerálky (žádný Birell nebyl). Následovaly hromadné žaludeční potíže a onemocnění osádek pecí. Co s tím? Hutníci musí pít. Znovu pivo z kantýny? Slepá ulice. Naštěstí se již začalo objevovat první nealkoholické vařené pivo, které se jmenovalo PITO. To jsme zkusili na první peci a bylo rozhodnuto. Na pití do horkých provozů jen nealkoholické pivo.
Další výhody byly v souladu s běžnými výhodami jiných profesí jako zlevněné týdenní jízdné do práce, výhodná půjčka na stavbu vlastního domu, bezplatná zdravotní péče, rekreační pobyty, bezplatné učňovské školy.
V posledních letech přibyla další výhoda. Závod měl „družbu“ s JZD Hustopeče n. Bečvou. Bylo to úspěšné zemědělské družstvo, které mimo jiné pěstovalo krůty. Čerstvé, oškubané krůty byly tenkrát na trhu nedostatkové zboží. Vedení závodu se dohodlo s JZD, že zaměstnancům závodu vysoké pece pošle dohodnutý počet ptáků za velmi výhodnou cenu. Na provozech se přihlásili zájemci a v určený den se jelo pro krůty. Bývalo jich na menší nákladní auto. Odpoledne po denní směně se krůty začaly podle seznamu vydávat, obvykle v jídelně. Každý si donesl velikou tašku, „nafasoval“ krůtu, zaplatil a spěchal domů, kde se také sousedům neváhal pochlubit, co si koupil v závodě. Přišla i kontrola, ale závady neshledala. Dobré jméno závodu v rodinách podpořila šťavnatá pečeně. Závod na oplátku pomohl družstvu s opravami elektromotorů, gumových dopravníků a odpadním koksem. Výměnný obchod fungoval.
