Na ten den nelze zapomenout. 20. srpna odpoledne jsme odcházeli z práce s pocitem, že je skoro všechno v pořádku, i když v provozu není nikdy úplně všechno v pořádku. Pece vypouštěly surové železo podle harmonogramu, poruchy žádné, surovin dostatek a závodní doprava jezdila „načas“. Provozní klid. Těším se na večer strávený doma s rodinou a s návštěvou z jižní Moravy.
V noci, spíše nad ránem, mi drnčí na nočním stolku telefon. To nevěstilo nikdy nic dobrého. „Asi nějaká vážná porucha.“ říkám si v polospánku. Zvedám sluchátko a slyším nervózní hlas dispečera: „Josefe, je zle. Před bránou stojí tank a další jedou okolo, pusť si zprávy a uslyšíš, co se děje. Jsme obsazováni Rusáky. Přijeď co nejdříve do závodu. Snad se tady nějak dostaneš. Obvolávám všechny vedoucí. Nashle.“
V momentě jsme všichni vzhůru, já se oblékám a rodinná návštěva i manželka uvažují, co dále. Jen roční syn Zbyněk klidně spí. Po krátké rodinné poradě je rozhodnuto. Návštěva pojede domů na jižní Moravu. Zbyňka zavezeme k paní, která jej vždy dopoledne hlídá. Manželka musí ráno do práce do mzdové kanceláře, aby připravila lidem v závodě výplatu. Já pádím do garáže pro auto a jedu rychle do závodu. Nervozita z neznámého rychle narůstá.
Cestou si vybavuji povídání mého prvního šéfa Jendy o tom, jak organizovali vysoké pece, když přišli Němci obsadit Ostravu. Je to zajímavá paralela.
Před závodem stojí ruský tank a míří na vstupní bránu. Dovnitř vstupuji jako vždycky a běžím na dispečink zhodnotit situaci. Oba dispečeři hlásí: „Prozatím všechno jede“. Zhluboka si oddechnu a říkám plynovému dispečerovi: „Drž bečku (plovák plynojemu) nahoře.“ To znamená plný plynojem. Mezitím se schází skoro celé vedení závodu, aby rozhodlo, co dál. Válečné poznatky z roku 1939 se začaly uplatňovat a první rozkazy byly vyřčeny.
Za prvé: zajistit, aby všechny agregáty měly svou obsluhu, pro případ, že by se lidé z domovů nedostali do práce a nemohli vystřídat současné osádky. Pro lidi, kteří nemají vystřídání a musí zůstat u strojů, je nutné zajistit v kantýně jídlo a pití.
Za druhé: částečně omezit intenzitu výroby pecí, aby nevznikaly zbytečné poruchy, které by se těžko odstraňovaly.
Za třetí: získat informace o fungování dopravy a její výhled (pokud možno). Dodržovat harmonogram odpichů.
Za čtvrté: zkontrolovat a doplnit všechny zásobníky koksu, aglomerátu a vápence a zjistit stav ve výrobě, a hlavně v dodávkách těchto materiálů.
Za páté: Zajistit rozpis mimořádných služeb vedoucích na všech střediscích a provozech. Závodní mimořádná služba bude pracovat na dispečinku a informovat podnikové vedení.
Žádná politika, výroba měla přednost. Tíživá situace se projevila příznivě na všech lidech v závodě. Povinnosti a úkoly, i mimořádné, byly plněny přesně a včas. Lidé si vycházeli vstříc, nikdo nebručel a nenadával. Stáli jsme při sobě, protože nikdo nevěděl, co bude dál. Pojede závod? Budeme chodit do práce? Nebude se zatýkat? To nikdo nevěděl.
Většina vedoucích byla v závodě a sledovali vývoj „internacionální pomoci“. Poslouchali jsme zprávy z rozhlasu, ale ty se týkaly hlavně Prahy. Z Ostravy skoro nic. Tak jsme dělali to, co jsme uměli nejlépe: vyrábět surové železo a zajišťovat plyn pro chod podniku.
Střídání směn proběhlo dobře, na odpolední směnu přišli všichni pracovníci. Agregáty byly obsazeny, doprava fungovala. Vedení rozhodlo, že někteří vedoucí půjdou v 18 hod domů si odpočinout a nastoupí zítra v 6.00 hod. ráno do práce. Bylo nutné zajišťovat kontinuitu řízení výroby a být připraven na mimořádné události.
Také střídání z odpolední na noční směnu proběhlo bez problémů, výroba běžela a přísun surovin fungoval.
Příští den ráno vedení zhodnotilo situaci, omezilo mimořádné služby s cílem stabilizovat výrobu a předejít poruchám.
První šok přešel a všichni začali uvažovat, co bude dál, jaké bude zásobování základními potravinami a hlavně zjišťovali, co je doma v ledničce a co chybí. Bude cukr a chléb? Budou výplaty? Kde zásoby koupíme? Měli jsme obavy, zda lidé místo do práce nebudou běhat po obchodech a doplňovat zásoby. Proto mimořádné služby vedoucích ve zmenšeném rozsahu pokračovaly.
V průběhu dalších dnů se v našem závodě nic mimořádného nestalo, výroba se dostávala do normálu, služby byly bezpředmětné a byly zrušeny. Zaměstnanci chodili do práce a vedení státu se připravovalo na další politický boj. Ale to už je jiná kapitola.
Ani Němci v roce 1939, ani Rusové v roce 1968 si nedovolili vysoké pece ohrozit nebo zastavit. Až český kapitalismus a odklon od hutnictví po roce 1989 výrobu na Vítkovických vysokých pecích zlikvidoval pro nepotřebnost.
