Na koksovně jsem často chodil okolo veliké haly (Obrázek 19) ve které se opravovaly veroniky. Tato hala původně sloužila jiným účelům, o kterých mi vyprávěl Ing. Erich Preiss. Protože o tomto provozu a jeho technologii je už jen velmi málo informací a vzpomínek, uvádím je podrobněji.
Zde je příběh mladého inženýra Preisse:
Po absolvování VŠB strojní fakulty jsem byl v roce 1955 přidělen do Vítkovických železáren do provozu Stará aglomerace a měďárna jako mechanik. Měl jsem se pomalu zaučovat v údržbě složitého chemicko-hutnického zařízení. Bohužel dosluhující vrchní mistr pan Richter, který celou údržbu vedl, náhle zemřel a já zůstal s 50 ti údržbáři sám. Nedalo se nic dělat, provoz musel být zajištěn, a tak jsem se učil údržbu „za pochodu“.
Obtížnější na údržbu byla chemická část měďárny. Z železného kyzu (pyritu) se v Hrušovských chemických závodech získávala kyselina sírová. Zbytek z pyritu, který obsahoval cca 30 % železa a asi 3 % mědi zpracovávali naši předchůdci na vsázky schopné železo do vysoké pece a velmi žádanou měď. Tento vstupní materiál byl skladován společně se solí v hale pražících pecí, odkud po vypražení byl přesunut do haly louhovny a jeřábem postupně dávkován do loužicích kádí. Ty musely být vyloženy modřínovými deskami, jiné obklady měly minimální životnost. Z kouřových zplodin pražírny se získávala v kondenzační věži kyselina, která se v modřínových žlábcích přiváděla přes celou louhovnu do jednotlivých loužicích kádí.
O novoduru se nám tenkrát ani nezdálo, a proto také ocelové části čerpadel a ventily armatur byly chráněny olověnými pláty.
Po vyloužení v kádích byl louženec s obsahem železa dále zpracováván na aglomeraci a loužicí kyselina s obsahem mědi byla přečerpávána do srážírny. Srážírna byla vybavena zařízením připomínajícím Nautilus kapitána Nema. Šlo o dvě rotující, asi šestimetrové hruškovité nádoby, vyložené dřevěnými špalky. Zde byly do směsi kyseliny a mědi přidávány ocelové zbytky a odřezky z Vítkovické rourovny, které vysrážely vzácnou měď. Tato kapalina, připomínající rajskou omáčku, byla následně přečerpávána do filtračních usazovacích van, odkud po vysušení ve válcových pecích již jako čistá měď byla předávána k dalšímu zpracování.
Strojní zařízení bylo třeba udržovat a obnovovat. Dřevem vyložené žlaby a kádě nezpůsobovaly větší problémy. Byly to tenkrát jeřáby, které problémy způsobovaly. V zimě 1956 byly tak kruté mrazy, že lana na jeřábech mrzla a praskala. Z dvaceti osmi únorových dnů přijela pro mne v noci 25krát provozní obsluha, abych organizoval výměnu prasklých lan. Zajistit v noci vyjmutí a nastrojení nových jeřábových lan znamenalo přivézt z domu četu údržbářů, provést výměnu a ráno pracovat jako by se nic nestalo. To byly nervy.
Veliké problémy způsobovalo v celé oblasti poddolování. Všude se projevovaly nerovnoměrné poklesy terénu a tím i nerovnoměrné poklesy výrobních hal. Hala louhovny poklesla na jedné straně o 180 cm, jeřáby samy ujížděly a nedaly se udržet na jednom místě. Byl to velmi nebezpečný stav, hala se musela vyrovnat. Tenkrát sehnat profesní dělníky a vypůjčit 150 hydraulických pump byl skoro nadlidský úkol. Lidi z Hutních montáží jsme nesehnali, ale pumpy ano a se sedmi našimi „mostaři“ jsme halu vyrovnali. Dodnes jsem na tuto akci hrdý, hlavně když se na halu podívám a zavzpomínám na mladá léta (Obrázek 19). Vzpomínám na výměnu zlomeného ramene v rozpálené etážové peci, ve škvíře cca 40 cm, kdy naši údržbáři museli pracovat v azbestových oděvech, anebo udržovat v provozu třásací žlab dopravující vypraženou rudu do louhovny a mnoho dalších náročných oprav.
Stará aglomerace zpracovávala vylouhovaný louženec na aglomerát (vsázku do vysokých pecí) na aglomeračním pásu systému „Dwight Loyd“ o šířce 1 m a dále na dvou aglopánvích systému „Grunwald“. Toto ojedinělé zařízení bylo kuriozitou v celé Evropě. Dvě pánve pracovaly tak, že nejdříve najel nad pánev plnící vůz, nasypal aglosměs, pak zapalovací vůz směs zapálil a spékání začalo. Topilo se plynem a občasné výbuchy nebyly nic mimořádného. Spečený hotový aglomerát se sypal do převážecího vozu.
Achillovou patou celé staré aglomerace bylo odsávání zplodin a prachu, vznikajícího při agloprocesu. Odsávací ventilátory měly mohutné ocelolitinové rotory s lopatkami, ale i ty podléhaly silnému opotřebení abrazí aglomeračním prachem. Nutné časté opravy vázaly velkou skupinu pracovníků údržby, zámečníků, tesařů a elektrikářů. Provozní potíže s abrazí se podařilo vyřešit až v roce 1957 zabudováním nového typu ventilátorů a účinným odprášením.
K provozu aglomerace patřily venkovní zásobníky na podsítné frakce, aglorudy, roštovina a také obslužné jeřáby s drapáky. Byly zde i laboratoře, údržbářské dílny a správní budova.
