Na starých vysokých pecích, které nepracovaly s vysokým tlakem plynu na sazebně (padesátá léta), nosili hutníci na hlavách klobouky nebo čepice. Osádky pecí měly klobouky filcové, ostatní si pokrývky hlavy nosili z domova. Klobouky chránily před prachem ve vlasech a drobným prachem padajícím shora do očí. Drobný kousek koksu v oku neskutečně řezal, oko slzelo a za chvíli bylo třeba jít na ošetření. Ještě horší situace nastala, když zafoukal vítr, to nepomáhaly ani trvale přivřená víčka nebo brýle. Vítr hnal drobná zrníčka pod kšilt čepice nebo klobouku a za skla ochranných brýlí. Kdo nemusel být venku, spěchal do budovy nebo do závětří. Situace se podstatně zlepšila až v šedesátých letech s výstavbou nových pecí, které nevypouštěly tuny prachu do ovzduší a zlepšil se úklid nádvorních ploch, kde dříve vznikala druhotná prašnost.
V té době jsme dostali příkaz začít nosit na hlavách ochranné přílby. Nikdo je nosit nechtěl, lidé brblali, i když každý věděl, že hlavu ochrání před nárazem. Přílbám jsme říkali helmy, nebo blembáky. To podle toho, že se na hlavě klátily a nedržely. Pásek pod bradu jsme z duše nenáviděli. Přilby to byly parádní, lehké, hliníkové, šedé. Vpředu měly kšilt, ale před prachem nechránily stejně jako klobouky a pod přilby foukalo. Hlavně v zimě jsme museli nosit pod přilbou čepice. Časem jsme si zvykli.
Když jsme si zvykli na hliníkovou „čepici“, tak někdo zjistil, že tento typ je nevyhovující, protože je elektrovodivý. A bylo po lehoučkých pokrývkách hlavy. Dostali jsme plastové, těžké „obludy“, které nás sice chránily, ale zároveň zvyšovaly naše postavy o cca 10 cm. To byl kámen úrazu, protože většina provozáků byla zvyklá za léta nošení čepic na určité průchozí profily a najednou jste o 10 cm vyšší. Naráželi jsme do každého nižšího překladu nebo trámu a zvedali přilbu z prachu. Zvláště na starých pecích byly průchozí profily nízké.
Naštěstí začala modernizace, a kromě nových technologií se zvedly i průchozí profily, a tak i my vyšší (měřím 187 cm) jsme procházeli bez „hlubokého předklonu“. S novými přilbami byla ještě jedna potíž, byly těžké a po celodenním nošení každého hodně bolelo za krkem. To trvalo asi 14 dnů, než svaly zesílily a přilby jsme přestali cítit jako přítěž.
V sedmdesátých letech se přilby začaly barevně odlišovat. Bílé nosili technici a vedoucí, zelené pracovníci dělnických provozních profesí. Také začalo číslicové označování přileb jednotlivých provozů. Takže bylo lehčí poznat, kam pracovník patří.
Moderní plastové přílby velmi dobře větraly v létě, ale v zimě silně ochlazovaly temeno hlavy a v mrazu se skoro nedaly nosit. Musel se připínat těsnící molitanový pásek a také tenké podvlékací vložky, které bránily přílišnému ochlazování.
V současné době už pracovníka bez přílby neuvidíte. Pokrok je pokrok.
