Plynojem se provozuje jako „vyrovnávač tlaku plynu“ a jeho kapacita slouží jako malá mobilní rezerva.
Shrnuto: v podnikovém systému výroby a spotřeby plynu musí být udržena rovnováha. Co se vyrobí, to se musí využít jako palivo – spálí se. Řídit a regulovat rovnováhu výroby a spotřeby má v popisu práce „plynový dispečer“ v závodě vysoké pece. Jeho pracoviště bývalo v patrové budově, které se obecně říkalo “rozkazovna“. Ta byla umístěna v těsné blízkosti plynojemu a konaly se zde každodenní ranní provozní porady a byly odtud vydávány rozkazy k zahájení různých prací a činností. Proto ten název.
Stálá osádka rozkazovny byli dva muži: „materiálový dispečer“, o kterém bude řeč později a „plynový dispečer“. Ti dva museli být dobře sehraná dvojice, protože si velmi často pomáhali, zastupovali se a doplňovali. Dvojice se střídaly po osmi hodinách služby. Požadovala se jejich neustálá přítomnost a pozornost.
Plynový dispečer sledoval několik základních parametrů: tlak plynu v plynové síti podniku, produkci plynu z jednotlivých vysokých pecí, stav plynojemu (výšku plováku), který signalizoval, kolik plynu má k dispozici a také musel evidovat odběry plynu na jednotlivé spotřebiče.
V okamžiku, kdy se snížila produkce plynu v některé vysoké peci, musel plynový dispečer okamžitě rozhodnout, jak vzniklou nerovnováhu odstranit. Příklad: produkce plynu na 4. vysoké peci poklesla o 30 000 m3/hod., v plynojemu je 25 000 m3 plynu. Plynový dispečer zvedne telefon a přikáže obsluze vybraného spotřebiče (nebo spotřebičů) snížit odběr plynu o 30 000 m3/hod. Než tento příkaz je splněn, uběhne několik minut a plynojem klesne o další 3 000 m3. Proto musí následovat telefonát s příkazem k dalšímu snížení spotřeby plynu.
Tato situace se opakuje tak dlouho, dokud se rovnováha výroby a spotřeby neobnoví a plynojem se nezvedne na původní objem 25 000 m3 nebo výše.
Po opětném zvýšení produkce plynu na vysoké peci č. 4, zvedne plynový dispečer telefon a příkazem uvolní spotřebu na původní výši.
Ale může nastat i opačný stav: vysoké pece pracují naplno, produkují maximální množství plynu a spotřeba z nějakého důvodu klesla.
V tom případě je našemu dispečerovi pěkně „horko“. Plynojem spěchá ke svému maximu, tlak plynu v síti stoupá, hrozí akutní nebezpečí úniku silně jedovatého (30 % CO) do prostoru, kde běžně chodí a pracují zaměstnanci, kterým pak hrozí otrava plynem.
Kritická místa, kde může unikat přebytek plynu, jsou tzv. vodní uzávěry plynových potrubí (známé pod jménem kapaky), které jsou konstruovány na určitý přetlak plynu. Po jeho překročení začne plyn prudce a silně unikat do okolí. Kapaky můžeme vidět pod potrubími plynu jako velké plechové bedny, ze kterých se odváděla vysrážená voda z plynu. Bedny jsou spojené s potrubím svislou rourou.
Aby plynový dispečer zabránil nekontrolovatelnému výronu jedovatého plynu z kapaků, ba dokonce i z plynojemu, musí okamžitě začít přebytečný plyn spalovat na zvláštním hořáku (nazývaném svíčka). Svíčka je umístěna vysoko nad plynovým potrubím a je daleko od zařízení, která by mohla teplem spáleného plynu utrpět. Je ovládaná přímo z pultu dispečera otočením páčky.
Směrem od autobusového nádraží byl spalovaný plyn dobře vidět jako několik metrů vysoký, modrý nebo modročervený plamen. To je znamení, že vysoké pece jedou dobře, ale spotřeba plynu pokulhává.
Pokud ani maximální spalování plynu neupravilo rovnováhu výroby a spotřeby, bylo nutno omezit výrobu na vysokých pecích. Tento zásah plynového dispečera byl velmi nepopulární, ale bezpečnost lidí byla přednější. Ale přesto se každý takový zásah rozebíral a vymýšlelo se technické zlepšení, jak zabránit ztrátě plynu neúčelným spalováním a jak zvýšit bezpečnost.
Jinou nebezpečnou situaci musel plynový dispečer zvládat, když vysoká pec nekontrolovatelně „zamíchala“. To znamenalo, že z pece vyfouklo velké množství surového plynu a ten způsobil prudké zvýšení tlaku v plynové síti s následným únikem plynu přes vodní uzávěry. Tehdy bylo nutno okamžitě volat hasiče s cisternami, aby mohli doplnit vodu do kapaků ze kterých unikal plyn. Hasiči museli pracovat v protiplynových maskách, anebo v izolačních dýchacích přístrojích a když těch profukujících kapaků bylo několik, tak to byl pěkný závod s časem. Tato situace mohla nastat kdykoliv v noci nebo při střídání směn, kdy v okolí kapaků chodilo hodně lidí. To pak záleželo na směru větru, šikovnosti a znalostech plynového dispečera, jak zorganizovat zamezení vstupu do ohroženého prostoru, anebo zkontrolovat pracoviště, která jsou v prostoru ohroženém plynem. Dispečer nesměl nic opomenout, šlo o životy. Dispečer musel myslet a jednat.
Ale nemysleme si, že takový krizový stav je každý den. Jsou směny, kdy všechno běží rovnoměrně klidně a regulace odběru se provádí 2-3krát za směnu. To má dispečer čas si udělat parádní svačinu (většinou si ji nosil z domu), poslechnout rozhlas, přečíst noviny, poklábosit s kamarády (nesměl však blokovat telefon). Čtení detektivek, luštění křížovek a podobné kratochvíle neměli šéfové rádi a netolerovali je. Nejhorší bylo, když dispečer na noční směně usnul. Bylo to sice lidské, ale nepozornost a neschopnost dispečera okamžitě jednat mohla mít velice nepříznivé dopady. Proto vedoucí občas vykonali „přepadovku“ a k velké nelibosti noční směny kontrolovali bdělost. Vzpomínám si, že jeden z dispečerů dosáhl takové dokonalosti v předstírání bdělosti, že se naučil při dřímání psát tužkou do sešitu kolečka nebo obloučky. Psal, i když usnul, ale už ne kolečka a obloučky, ale hranaté klikyháky, to jej prozradilo. Snížili mu prémie.
Oba dispečeři, materiálový a plynový, seděli na rozkazovně vedle sebe, byli kamarádi a dle možnosti si pomáhali a zaskakovali za sebe. Vzájemnou kontrolou předešli mnoha osobním nepříjemnostem i provozním zádrhelům. Tato dvojice věděla o okamžité situaci v závodě nejvíce a ve většině případů dovedla správně a účinně zasáhnout.
