Pracovní den začínal pro všechny manuální pracovníky, směnové techniky a mistry vždy v 6.00 hod. To však neznamenalo, že v 5.59 hod. procházeli vrátnicí závodu a spěchali na svá pracoviště. Všichni museli přijít alespoň o půl hodiny dříve, převléci se v šatně do pracovního oblečení a odejít na pracoviště vystřídat noční směnu. Při střídání si sdělovali, jak probíhala noční směna, jaké poruchy a závady vznikly, nebo jaké závady se očekávají a které opravy by se měly udělat na denní směně. Denní směny byly vždy nejlépe obsazeny údržbou i obslužnými pracovníky. Na denní směně se prováděly všechny běžné opravy a údržba strojů.
Nastupující pracovník si přečetl písemný záznam o průběhu noční směny a v 6.00 hod. se ujal vlády nad pracovištěm, samozřejmě s danou mírou povinnosti a zodpovědnosti. Provedl technickou a bezpečnostní kontrolu svěřeného agregátu a ohlásil se telefonicky navazujícím pracovištím.
Někdy se stávalo, že pracovník, kterému končila směna, se nedočkal vystřídání. Jeho střídač z různých důvodů nepřišel (nemoc, indispozice a pod). Pak platil „železný“ zákon, že pracoviště se nesmí opustit bez vystřídání. Proto po své osmihodinové práci musel zůstat na pracovišti další směnu. Skutečnost oznámil svému nadřízenému a také se snažil vzkázat domů, že nepřijde a že je v pořádku. Na tyto nepříjemnosti byli lidé zvyklí a podřizovali se pracovnímu řádu.
V závodě se udržoval a kontroloval chod všech rozhodujících výrobních a obslužných agregátů. Výroba a kvalita se musela bezpodmínečně plnit. Návaznosti ve výrobě byly takové, že třeba menší porucha na dopravě u licích strojů se nakonec projevila v ocelárně, anebo ve válcovně. Zaměstnanci byli vychováváni k okamžitému řešení poruch a disproporcí, a to i na úkor osobního volna a pohodlí. Výroba měla „zelenou“. Kdo tyto podmínky nesplňoval nebo nechtěl plnit, musel z vysokých pecí odejít. Takových lidí, kteří nezvládli tlak výroby a osobní zodpovědnost, nebylo málo. Šli pracovat jinam.
Výrobní agregáty vyžadovaly nepřetržitý přísun surovin (koks, rudy, aglomerát, vápenec), energií (chladící voda, stlačený a dmýchaný vzduch, elektrický proud, kyslík) a také nepřetržitý odsun vyrobené produkce (surové železo, plyn, struska). Aby všechno fungovalo na minuty přesně, uplatňoval se převážně telefonický informační systém. Např. po skončení odpichu vysoké pece hlásil tavič na dispečink: „Odpich skončil ve čtrnáct čtyřicet pět, veronika 12 je plná, veronika 10 jen 20 tun. Celkem 100 tun. Dvanáctku vyměnit. Čtyři koliby jsou plné, vyměnit. Konec hlášení.“ Dispečer rozhodl, kam veroniky (ocelárna, nebo licí stroj) a struskové pánve (granulace, nebo vychlazovací jámy) pojedou a telefonoval na závodní dopravu, která převozy realizovala. Tento informační systém fungoval mnoho let, ale byl zatížen lidskými chybami a nutně si vyžadoval zpětnou vazbu. Např. tavič se musel jít podívat, jestli opravdu závodní doprava přivezla prázdnou veroniku pod vysokou pec. Chybné provedení vedlo vždycky ke škodám a poruchám.
Po nástupu na směnu prováděli mistři a technici kontrolu pracovišť, promluvili s končícím pracovníkem a zapsali novou osádku do směnových výkazů.
Vedení závodu se sešlo přesně v 7.15 hod. na ranní operativku, kde se hodnotil předcházející den a upřesňovaly se dnešní úkoly. Trvala maximálně 15 min. Pak ředitel, hlavní inženýr a vedoucí výroby odcházeli do provozu na osobní kontroly a hovory s osádkami agregátů. Tyto pochůzky byly velice důležité, protože vedení získalo reálný obraz a současné situaci nezkreslené nějakými písemnými hlášeními, anebo telefonickými zprávami. Televize, mobily a internet ještě nebyly, tak vedení muselo mezi lidi osobně. Tento osobní přístup dneska hodně chybí a vedení továren často nemá přehled o skutečném dění a o náladách lidí.
V 8.00 hod. začínala společná porada provozních techniků, údržby a závodní dopravy. Zde se sjednocoval postup a priority oprav i dopravy. Tyto porady bývaly až moc živé a operativně emotivní, protože každá profese prosazovala své potřeby. Nakonec vždy došlo k nějaké dohodě o postupu potřebných prací. Když jsem já chodil na tyto porady, tak v diskuzi vynikal už starší mistr údržby pan Talaga. Argumentoval, že nic nejde v údržbě udělat ihned, dovedl se rozohnit a gestikulovat, až zčervenal. Třepaly se mu ruce a nám mladým technikům to bylo nepochopitelné. Dneska vím, že starý pan Talaga svou práci miloval, jen jeho nervová soustava už nebyla tak odolná. To se nám starším stává.
V dalším průběhu směny, kromě výroby, probíhalo čištění, mazání, úklid a opravy podle dohodnutého postupu nebo technologického předpisu jednotlivých středisek.
V pondělí ve 12.00 hod. začínala operativka ředitele závodu. Přebíraly se úkoly z podniku, hodnotila výrobní situace všech provozů, postupy oprav agregátů, zprávy a požadavky účastníků: zásobování, prodej, doprava a další. Asistent ředitele psal zápis, kde byly uváděny závazné a kontrolované úkoly.
Za pozdní příchod na operativku se platil drobný peníz do pokladničky. Omluvy a výmluvy se nepřijímaly, pozdní příchod znamenal vždy přínos do kasičky. Pozdní příchody některých členů operativky byly přijímány s radostí, protože znamenaly zvýšení konta, které se na konci roku proměnilo třeba v chlebíčky pro celou operativku. Alkohol se na operativkách zásadně neužíval, ani jako lék.
Odpoledne se často organizovaly technické porady k technologickým novinkám, generálním opravám a modernizacím vysokých pecí, aglomerace a koksovny a k textům nových „Věstníkům techniky“, které popisovaly loňské technické novinky. Probíhaly schůze Závodních technickoekonomických rad (ZTER) k jednotlivým projektům. Tyto ZTER byly velmi důležité a přínosné, protože zde nejlepší technici a ekonomové závodu formovali podklady k budoucím projektům. Kontrolovaly se přípravy na Vysokopecařské konference. Také probíhaly nepopulární schůze ROH, KSČ, VTS i dalších spolků.
Ve 14.00 hod. se střídaly směny se stejným rituálem jako ráno. Na dispečinku se zhodnotila výroba a poruchy. Pokud výroba běžela dle harmonogramu, tak se technici na provoze sešlia začala diskuse „o všem“. Nezávazný rozhovor o výrobě, podniku, technologii, poruchách, novinkách, lidech v závodě, divadle, sportu (závod vysoké pece byl patronem atletů Vítkovic), o dovolené, autech a dalších zajímavostech. Diskuse končily pravidelně v 17 hod., kdy technici denní směny zkontrolovali průběh výroby a pokud bylo všechno v pořádku odcházeli domů. V závodě zůstávali pouze pracovníci odpolední směny.
V době poruch a havárií byly vypsány mimořádné „služby“ a tehdy se technici a výkonní pracovníci řídili zvláštními dohodami vypracovanými přesně na vzniklé poruchy.
Noční směna nastupovala ve 22.00 hod. Byla obsazována jen nejnutnějšími profesemi, které zajišťovaly provoz agregátů do 6.00 hod. Denní cyklus se pak opakoval.
